Je to asi dva roky, co vyšel v jenom magazínu rozhovor se spisovatelkou Ruth Bondy, izraelskou novinářkou, spisovatelkou a překladatelkou českého původu, která do hebrejštiny přeložila přes čtyřicet českých knih.

Měla jsem ten den v Činoherním klubu zkoušku s Ondřejem Vetchým, a když jsem magazín uviděla u něho v šatně na stolku, začali jsme si notovat, protože nás v tomto rozhovoru zaujaly stejné věci.

„Chtěla bych jí napsat, mohl bys mi na ni sehnat kontakt,“ poprosila jsem ho, když mi řekl, že ji zná osobně. Asi za měsíc mi poslal esemesku, že má Ruth Bondy v Praze křest své knihy. Byla jsem v Kolíně a do Prahy jsem se nedostala, ale poslala jsem e­mail do Muzea Franze Kafky a poprosila jsem, aby jí můj e-mail předali. Psala jsem tam, že ji obdivuju a že právě čtu její knihu Víc štěstí než rozumu.

Když jsem druhý den jela do Prahy, začal mi vyzvánět telefon. Cizí číslo. „Tady Ruth Bondy,“ ozvalo se a já málem omdlela. „Paní Bondy, jsem teď ve vlaku, kdy vám můžu zavolat?“ Domluvily jsme se na večer, zavolala jsem jí, řekla jsem, že ji obdivuju, že ji čtu a že bych jí ráda poslala svoji knihu, protože také píšu a ona mi nadiktovala svou adresu v Izraeli. Od té doby si píšeme. Její knihu Víc štěstí než rozumu mám u postele a čtu si v ní jako v bibli.

Je to autobiografický román. Ruth píše o Praze, kde se v roce 1923 narodila. „Kdo žije v Praze, najde v ní v temných dobách útěchu. Ne náhodou zakázali Němci Židům chodit podél Vltavy. Věděli, že v šeptání hradu, v hukotu řeky je možné slyšet: I tohle pomine.“

Píše o tetolince, prvorozené dceři babičky Bondyové, Olze Bondyové, která se nikdy neprovdala. „… nakonec byla 31. srpna 1941 začleněna do jednoho z prvních transportů z Prahy do lodžského ghetta. Nevzpomínám si, jestli jsme se stačily rozloučit, jak jsme se rozloučily, žádný záblesk vzpomínky, a přece jsem ji milovala. Došel od ní jeden lístek z Lodže, na němž psala, že strýc Emil zemřel v ghettu na tyfus, a tehdy ve víru zmizela i ona, nevinná tetolinka, která nikomu v životě neublížila.“

Píše o svém otci. „…můj otec, Josef Bondy, zvaný Pepa, zemřel vysílením 5. února 1945, tři měsíce před koncem války, v Kauferingu-3, jednom z vedlejších táborů Dachau. Bylo mu padesát let. Přátelé, kteří s ním byli v posledních týdnech, vyprávěli, že jim říkával: „Vím, že se obě moje holky vrátí.“

Píše o tom, jak vyprávěla svému desetiletému vnukovi Dorovi o holocaustu – měl za úkol sepsat do školy rozhovor s přeživším. „… Dor zaznamenal slovo za slovem a jeho jediná otázka byla: „Spalovna se píše -s- nebo -z-?“ Ulevilo se mi: Ať žije život!“

Z jednatřiceti členů rodiny přežili čtyři. Babička Herrmannová, bratranec Ota a Ruth se sestrou Ditou. Tatínek měl pravdu. A Ruth k tomu říká: „Z hlediska statistiky – šťastná rodina. Někdo přece přežil, aby vyprávěl její příběh.“

Zkuste si představit, že z celé vaší rodiny, ze strany matky a ze strany otce, zůstanete čtyři…