František Zubalík, trumpetista, machr přes elektriku, Moravák každým coulem, na ni vyrukoval výstavou obrazů. A nejen nějakou, prostorově upozaděnou, zvolil si pro ni jednu z nejhezčích výstavních síní, Mansardu Muzea TGM.
Také jeho obrazy nejsou jen tak nějaké tuctové krajinky. Vlastně přírody tu návštěvník najde dost a Mistru Zoubkovi, který výstavu zahajoval, se v nich dokonce zdá František Zubalík po výtvarné stránce bezpečnější. Ale to není všechno, vždyť i barevně střídmá abstrakce není Františku Zubalíkovi cizí. Jenomže to, co především přitáhne oči nás Rakovnických, je město a jeho dominanty, o nichž se domníváme, že je známe, že víme, kde teče Rakovnický potok, kam umístit brány Vysokou a Pražskou, kostel… A právě tady se Františkův štětec rozběhl po svém. Václav Zoubek hovoří o troše násilí vůči Rakovníku a také, pokud se František hlásí za jeho žáka, že to byl student hodně atypický.
„Učím své žáky zacházet s materiálem, dívat se na věci. Musí si také vydobýt svůj vztah k umění. Současný umělec nemusí být vzdělaný ve výtvarném projevu, musí si ale stát za svým. U prvých zásad byl František žákem poněkud nepozorným, roztěkaným, s absencemi. Většinu jeho obrazů jsem viděl v době zrodu a měl tisíce výhrad. František si přesto zůstal na svém, obrazy kultivoval a dotáhl do konce, svoje pojetí si obhájil. Jistotu vlastního názoru splnil na sto procent, a proto mu k výstavě upřímně gratuluju!“ řekl.
A pak už se hlavně děkovalo autorovými ústy. Václavu Zoubkovi za pomoc výtvarnou, s výstavou a vůbec za jeho přínos pro rakovnickou kulturu. Františku Povolnému za důvěru, s níž mu mansardu zapůjčil, a k paní doktorce Silberové se dokonce rozběhl s kytičkou. Vždyť právě ona to byla, kdo přišel s myšlenkou na výstavu, dokázala ji prosadit a dotáhnout do konečné podoby.
Děkovalo by se jistě ještě dál, ale to už Jindra Konopásek sáhl do kláves, přítomní po červeném nebo bílém, chodilo se, koukalo…
Přijďte se také podívat. Výstava obrazů Františka Zubalíka potrvá do 26. října a stojí za to.

Autor: Ivo Mička