Račte vstoupit! Jsou tady opět vaše Televizní noviny, vymývač mozků a nepřítel duševního zdraví! Nabízíme nejméně podvacáté záběry mláceného až umláceného plukovníka Kaddáfího. A žádná úprava medium - pěkně do krvava!. Dobrou chuť! Táto, pojď se podívat! Zemětřesení v Turecku! Též pěkně od podlahy! Okořeněno pláčem, zoufalstvím, beznadějí, vztekem. Náš reportér, jak jinak, je u toho. Honem ale zpátky domů! Tady se brzy dají očekávat další vězeňské vzpoury. My, co jsme (dosud) na svobodě, opět budeme platit. A to nejen elektřinu, vodu, plyn, léky… Každý jistě rád přispěje na úhradu odškodného, které od státu, tedy od nás, požadují odsouzení za roky strávené v horších životních podmínkách. Chybí jim klid a soukromí, mají málo mýdla a toaletního papíru. Zato dostatek mobilů a dokonce zbraní. Přesto, nebo snad právě proto, se zřejmě někteří domohou až půlmilionové částky.

Nepochybně se k nim s opakovanou opodstatněnou stižností ohledně svých nemocných křečových žil a požadavkem na kvalitní zdravotní punčochy znovu přidá několikanásobný vrah Ivan Roubal! Už v tom má dlouholetou praxi. A kdože zaplatí tyto soudní výlohy? Hádejte! A můžete dokonce jen jednou! Při této příležitosti mne napadá, že i já bych mohla požadovat alespoň pár desítek tisíc za roky strávené na jisté základní škole. Krom toho, že v zimních měsících bývala v učebnách nepřípustná zima, musela jsem tři roky učit pracovní činnosti ve zcela nevyhovujících prostorách dílen. Nářadí v „katakombách“ rezivělo jen co se otevřely dveře, z houby jsme si mohli dělat smaženici, a kolem Vánoc mi pravidelně začínaly plesnivět boty. A že se tomu se stejně postiženým kolegou po letech smějeme? Kdepak, smích stranou! Přinejmenším já to tak nenechám! Na Strassbourg, Vávro! Na Haag!

A jede se dál! Ve Španělsku utonuli dva angličtí důchodci. Mámo, napusť mi vanu! Televize nelení a my poznáváme sousedy nešťastných turistů. Ale proč? To ví snad jen Bůh a svatý Václav. Nebo se snad dozvíme nějakou veselou historkou o nebožtících? Nikoli, pouze další rutinní zábběr, další zbytečná informace. A výživné zprávy pokračují. Přiznávám, že popíjím kávu a jím Pribináčka. Nejsem drsné povahy ani člověk bez soucitu. Naopak. Pouze už mi za těch dvacet let při sledování všech cílených šíleností, se záměrem deptat až udeptat, otrnulo. Nic z toho ve mně nevyvolá pocit sounáležitosti. Ale je to opravdu jen a jen má vina? Má veliká vina?

Mikrofon se ocitá pod nosem očité svědkyně požáru autoservisu. Popisuje vše se zaujetím, možná jsou to její hvězdné okamžiky. Reportéra to očividně nezajímá, přesto tak, jak ho to naučili, kývá hlavou. Peníze jdou… Nehoda u Ostravy. Vykolejil vlak a jsou zranění. Záběry z místa nehody, jeřábový vůz jedoucí na pomoc. Zpráva z nemocnice, vyčíslená škoda na soupravě, předpokládaný viník. Všechno už víme. Hned jsme klidnější a Pribináček lépe klouže do krku.

Další z vynálezů „Velkého bratra“! Malé zařízení na sledování lidí. Prý hlavně seniorů, zvířat a dětí. Co na to důchodci a mazlíčkové je zatím ve hvězdách, ovšem naše děti sledují především devianti a pedofilové.. Ti jako by se domluvili a své „one man show“ předvádějí kdekoli. Možná ale tyto jejich „záslužné“ aktivity alespoň ukončí spory o sexuální výuce ve školách. Vždyť není nad názornou ukázku! Na veřejnosti a před dětmi mastrubující „dobrovolníci“ jistě přímo ve třídách rádi zastoupí všechny nesmělé až prudérní pedagogy.


Snad jediná „dobrá“ zpráva: sofistikované cigaraety po minutě zhasnou i bez típnutí. Sláva, nazdar výletu! Tak to je přesně to, na co jsme dvacet let čekali! Následuje další důležité sdělení: Němci jsou velcí zahrádkáři! Bez této informace bych neusnula. Na závěr tragédie z rodu sportovních: Jágr v Americe pořád ještě nedal gól! Nevím, jak se s tímto faktem vyrovnat, můj život přestává mít smysl. A další rána! Trenér Straka je smutný, neboť ho nikdo nemá rád A zřejmě si s ním ani nechtějí hrát… Fanouškovská naivito! Dávno už přece nejde o celoživotní či dlouhodobý vztah ke svému klubu! Sport je jedna cizinecká legie! Za prachy cokoli! Za prachy kamkoli! Za prachy s kýmkoli a proti komukoli! Co by tomu asi řekl Ota Pavel?

Nejsem cynik. Považuji se za citlivou osobu, zajímající se o osudy nejbližších. Proč by ale každý z nás měl na svých zádech krom vlastních problémů den co den nosit tíhu celého světa?!?. Informace a obrázky za hranicí únosnosti a často i vkusu, jež jsou nám po dvě desetiletí předkládány, neudělaly lidi lepšími. Ani ze mne se díky všem zhlédnutým haváriím, potokům krve, záplavám, vraždám a sebevraždám, vydírání a týrání, utrpení stokrát jinak, předkládaných nám na zlatém podnose, vůbec nestal lepší člověk. Doufejme, že ani horší. Možná jen lhostejný…


AUTOR: KARLAKRÁTKÁ