Bylo jich v celém vysílání celkem asi pět, z toho jeden zopakoval vícekrát. Nepochybně tyto výrazy zarazily leckterou slabší povahu. Možná i pohoršily. Tito slabší jedinci, kteří okamžitě vyletěli jako střeleni do brňavky, zřejmě až do onoho nedělního rozhovoru žili v jakési uzavřené bublině, kam k nim nedolehlo nic z toho, co se běžně line z médií, co je možné číst v tisku i v knihách, co je možné běžně slýchat na ulicích i v poslanecké sněmovně, v dopravních prostředcích, v nedětských rozhovorech našich nejmenších. Ale také z úst jistých politiků. U některých se to však bere jako folklór, u jiných zřejmě jako součást šlechtického vychování.

Zmíněný, současnou mluvou nedotčený, a výroky pana prezidenta zaskočený jedinec zřejmě neví nic o tom, že mnozí čeští manželé/partneři se navzájem zcela běžně a beze studu oslovují zvířecími jmény. Někdy rozlišují pohlaví, většinou však zůstávají u mužského rodu. Oslovení „vole" ve větě o deseti slovech je možné u zvláště invenčních osob zaslechnout až pětkrát. Tato „vata" nejen že zaplňuje prázdnotu výpovědi, ve své podstatě vytlačila slova jako kamaráde, holka, děvče, příteli… A velmi často nahrazuje dokonce i pojmenování protějšku křestním jménem. To však zřejmě nikoho nepohoršuje.Zhrubli jsme svým způsobem téměř všichni. A také jsme se svým způsobem stali otrlejšími, možná lhostejnými. Zřejmě by se těžko hledal člověk kvalit pana Zdeňka Jirotky, který během svého života údajně nepoužil jediné sprosté slovo. Slovní zásoba školáků, už od těch nejmenších, je plná výrazů daleko silnějšího a hrubšího kalibru, než vyšlých z úst pana prezidenta. Ve třídách jsou ke slyšení neslušná slova snad na všechna písmena abecedy. Dlužno přiznat, hrubnou i učitelé, možná ve smyslu rčení „na hrubý pytel hrubá záplata". Ostatně výrazy hodně silného kalibru neodmyslitelně patří do výbavy našeho nejčtenějšího spisovatele, jehož díla jsou uváděna ve filmové podobě v kinech i na televizních obrazovkách. A všichni to berou, dokonce se tomu smějí. Nikdo neprotestuje. Snad i proto jsme se dočkali čtvrtého pokračování Kameňáku. Tam beze všech zábran sprostě mluví rodiče před dětmi a s dětmi, a to, co dalšího je námětem všech dílů, je mimo chápání slušného a soudného člověka.

Beze všech pohybností vše unese Rada pro rozhlasové a televizní vysílání. Dodnes jen asi málokdo tuší, k čemu tento orgán byl vůbec zřízen. Nevím, co sledují, každopádně však nebdí nad čistotou českého jazyka, nad ještě únosnými výrazy. Její členové možná jen bedlivě sledují výplatní pásku, pokud je to funkce placená. A pokud není, není se čemu divit, že je jim všechno šuma fuk. Jak jinak si vysvětlit, že sprostá slova zaznívají zcela běžně na mnoha televizních kanálech a mnoha rozhlasových stanicích?

K účinkování v podobných pořadech se propůjčuje, a zřejmě dobrovolně a s radostí, nejeden herec. Tedy, pokud označení herec vůbec na tyto „baviče" sedí. Jak jinak si vysvětlit, že nikdo se nepozastaví nad „Pečeným sněhulákem" vysílaným na veřejnoprávní televizi, jehož obsah nejen že nepobaví, ale velmi pohorší. Pro tvůrce tohoto „zábavného" pořadu, jenž „má koule", není absolutně nic tabu. Včetně předpokládané intimity na toaletě. Včetně posledních věcí člověka.

V nočním pořadu Heidi Janků, což je též neobyčejně „výživný" počin plný neotřelých pohledů na různé, především intimní stránky života, zazněly neskutečně vulgární až perverzní veršovánky jisté mladé ženy. A tato „sběratelka neslušných slov" zcela bezostyšně svoji porno-tvorbu nazývá poezií. Kde jsou hranice, za které není možné ustoupit? Ví to někdo? Ví to ona slavná rozhlasová a televizní Rada? Samozřejmě, podobných děl a jejich tvůrců se za posledních dvacet pět let urodilo nepočítaně. A jak se zdá, hlavy posluchačů a diváků byly za tuto dobu vymyty poměrně zdárně, umělecká laťka byla nejenom snížena, ale zcela zadupána hluboko do země. Režisérům a autorům všech pochybných, více méně debilních a škodlivých pořadů, je dáván obrovský prostor. Stejně jako reklamě na dámské vložky, či na okamžitou a zaručeně ďábelskou erekci. A to vše v denním vysílání mezi sportovními pořady nebo i pořady pro děti. Ostatně děti samy jsou svými rodiči a autory reklam zneužívány k této „bohulibé" činnosti.

O vlídný český film ze současné doby, o seriály, které by měly hlavu a patu a především konec, o skutečně zábavné pořady, jichž byly natočeny stovky za minulého, tak „zavrženíhodného" režimu, jeden nezavadí. Zato všechny kanály jsou plné stovek amerických šmejdů plných katastrof, krve, násilí, vražd, únosů, uměle vyvolávaného strachu a paniky… Jejich zakoupením se však povinně platí za to, aby divák mohl zhlédnout jedno nebo dvě trochu lepší zámořská díla.

Díky jednostrannému informování ze strany všech médií o pronásledovaných a posléze spravedlivě potrestaných výstředních ruských děvčatech, kterým není nic svaté, a která se před pár lety v pochybném ustrojení a maskách svíjela a ječela v pravoslavném chrámu, a to vše na protest proti ruskému prezidentovi, český soucítící človíček, krmený jednobarevnou kaší, těmto rádoby „umělkyním" držel palce, aniž by cokoliv o nich věděl. Pan prezident Zeman nejen že konečně seznámil posluchače s tím, co vlastně obnáší název skupiny těchto „politických vězeňkyň", ale také s tím, čeho se jedna z nich, a to ve vysokém stupni těhotenstvím, účastnila. Nechť každý, kdo je pohoršen jeho výroky, si tyto orgie najde na internetu.

A co když se pan prezident, a to záměrně, zachoval jako malé dítě, které, když se naučí jisté zvukomalebné slovo, označující místo, kde zpracované jídlo opouští naše tělo, je poté v nezdrobnělé podobě používá jako odpověď na každou otázku? „Chceš jablíčko?" – „P…l." „Mám ti přečíst pohádku?" – „P…l." „Kdy pro tebe mám přijít do školky?" – „P…l." Naštěstí z toho ona vzdorovitá děcka vyrostou během pár dnů, kdy je zaujme něco zcela jiného. A nemusí to být pokaždé další neslušný výraz. A tak věřme, že také pana prezidenta brzy na naší politicko-společensko-kultur- ní scéně zaujme cosi jiného, k čemuž se následně adekvátně a v mezích slušné mluvy vyjádří, a že jeho nedělní úlet zůstane výjimkou.

Děti, ale nejen ony, potřebují mravní autority. Bohužel, v této zemi je jich minimálně. Základem společnosti by prý měla být rodina. To už ale také dávno neplatí. Jsou snad takovými autoritami naši představitelé, kteří, jakmile povýší, opouští své partnerky? Jsou snad jimi ti, kteří lžou a neumějí přiznat vlastní vinu? Nebo snad ti, kteří nejsou ochotni doložit nabytí svého obrovského majetku?

Jsou snad vzory naši sportovci a trenéři, měnící své kluby, navíc plné zahraničních hráčů, jako ponožky? Mohou být vzorem školákům učitelé, jež mají ze svých svěřenců, a především z jejich rodičů, strach? Kde se vzala ona nepravda a neláska? Kde se vzala ona neohleduplnost a agresivita, a to nejenom na českých silnicích? Kde začít se změnou? Kde a na co navázat? Existuje ochota navazovat alespoň na něco z toho, co fungovalo dříve, ale před pětadvaceti lety bylo s radostí popřeno a za zvuků vítězných fanfár vyhozeno na smetiště dějin?

Vážení přátelé, nejen tato země, nejen Evropská unie, ale především česká mluva nevzkvétá! Zato rozkvétá demokracie, tak jak ji popsal a vyzpíval Karel Kryl.

⋌

⋌Karla Krátká, 3. listopad 2014