Trochu nucená zábava. Stejný program, dostatečně důstojný, aby odpovídal vážnosti našeho ústavu. Předtančení v rytmu waltzu s námi nacvičil taneční mistr Karban. Děvčata v dlouhých bílých šatech, převážně z tanečních. Kluci v tmavých oblecích s bílou košilí a úzkou rádoby koženou černou kravatou u krku.

Na stužkování jsme nastoupili do dvou řad zády k sobě. Ples jsme měly obě třídy najednou. Třídní nám každému připíchl modrou krátkou stužku. Áčko mělo růžové, nebo snad bílé?

Dál sólo s profesory a rodiči, tombola. Měli jsme i nějaké dorty. Jen ne proboha nějaké novoty nebo originální nápady od studentů. To zavánělo průšvihem a škola by utrpěla na své pověsti. O půlnočním překvapení se nám mohlo jen zdát. Vlastně i o posledním zvonění. To přeci nejde, aby studenti chodili po městě jako kašpaři a dělali ostudu! Co pověst školy?

Proto pokaždé obdivuji nápady, tvůrčí nadšení (vždyť při maturáku se třída už opravdu musí dát dohromady, i když to tak doposud nebylo) a úsilí, s jakým do toho maturanti jdou.

Také cítím tu pravou studentskou atmosféru, tak trochu rebelii a hlavně úplně jiný vztah a jednání mezi studenty a profesory. Ten jsem poznala i z toho, jak profesoři o svých studentech mluví.

Někomu by se mohlo zdát, že maturitní ples je dnes už zbytečně velká akce. Jenže, ona je to také tak trochu zkouška z dospělosti. Mladí si při ní zkusí, co to dá starostí takový ples připravit a na nic nezapomenout: zajistit sál a kapelu, obcházet a prosit sponzory a hlavně zorganizovat a umět dokopat lidi k tomu, aby už něco začali dělat a taky jim správně velet.

Mně tedy na maturitní ples nezůstaly žádné významné vzpomínky, přesto na svoji stužkovou (mám ji samozřejmě schovanou), tak jako všichni ostatní, nikdy nezapomenu.

Ještě mi také zůstaly spolužačky. S téměř všemi (do čtvrťáku se nás dostalo a odmaturovalo osm děvčat) se scházíme každý rok před Vánocemi a vypadá to, jako bychom se rozešly právě včera…