A dokonce odstupňovaně. Ne tedy jako v případě regulačního poplatku u lékaře, kde „solidárně" stejnou částku platí jak osoba na hranici i pod hranicí chudoby, tak nejeden velký a významný šéf neméně velké a neméně významné instituce. A že jich tady na metr čtvereční máme! Skoro až požehnaně.
Tentokráte to ovšem bude zaručeně spravedlivé: Špatný vzduch do plic – platíš méně. Dýcháš kvalitu – zaplatíš!

Otevírat peněženky budou všichni bez výjimky. Starci i nemluvňata. Důvod? „Ekonomika roste pomaleji, než jsme očekávali." Občana by asi jiné než právě toto vysvětlení notně překvapilo.
Takže co jiného, než spořit, spořit, spořit. Stále více a více. A kdy jindy než nyní. A kdo jiný než my všichni.
Tedy především my tady dole. My, daňoví poplatníci.

Bude to však stačit?

Nepochybně by bylo možno, ba záhodno, zvážit i daně další. Jízdné, a to poměrně velmi tučné, máme. Též vodné a stočné. Nedávno přibylo i „voltaické", popřípadě „větrné", přemýšlelo se též o „studném". Povinnost revize komínů je známa a na své uplatnění čekají energetické štítky na domech. Příliš prozaické a všední, není-liž pravda? Co takhle „chodné" dle velikosti plosky nohou a ušlé denní vzdálenosti (šance pro výrobce krokoměrů), či dokonce „skočné"? A to jak pro neposedné děti, tak pro jejich rodiče (laskavý čtenář zajisté chápe). Pro povahy neklidné a nevyrovnané zavést „poskočné"? A proč ne „krkné", „škytné", „prdné" a"koukné"?

V případě špatného zažívání či nezvladatelné svalové křeče bychom podpořili „skomírající" farmaceutický průmysl.

Ten by určitě vyrukoval s jistými, jak jinak než zaručenými přípravky, jež zpětnému pochodu vzduchu i potravin jícnem vzhůru zabraňují. V případě dalším, lehce pikantním, by bylo záhodno nás všechny, trpící tímto nepěkným a více či méně zapáchajícím, leč zcela přirozeným a navíc zdraví si tvrdícím nešvarem načipovat, a cestou sofistikovaného zařízení předávat informace o množství unikajících plynů přímo pod nos panu ministrovi.

Vzorem nechť je naše Česká pošta, jež své zaměstnance už začala sledovat pomocí chytrého GPS.
Problém by mohl nastat pouze v případně "koukného". Pohled vlídný a přívětivý, křivý až vražedný, zamilovaný, vlezlý, bázlivý… Jak správně ocenit tento oční kontakt? Navíc by ze zorného pole našeho empatického ministra unikla skupina lidí nevidomých. Není však nejmenších pochyb, že by velmi rychle něco vymyslel. Třeba… „daň z bílé hůlky". A zase by byl první a nejlepší. A všemu se usmívající. Nebo snad všem se vysmívající?!? Poměrně vysoké by mohlo být též novorozenecké „křikné". Vždyť narozením občánka je tu, krucifix, zase o jeden problém navíc. Naopak o něco levnější by mohlo být poslední „výdechné". Čím dřívější, tím levnější. Naše společnost funguje již přes dvacet let na osvědčeném principu „rozděl a panuj". Oproti jedinému nepříteli v minulosti, jenž v posledních letech svého vládnutí spíše už jen blahosklonně přihlížel nastávajícím a snad i nevyhnutelným změnám, dokázali naši „novodobí" po „sametovém" převratu znepřátelit každého s každým; dokázali, a to zřejmě zcela záměrně, vnést rozpory a rozkol do řad svých spoluobčanů.

Poštvat zaměstnance proti zaměstnavateli, státní sféru proti soukromé, cestující proti dopravcům a přepravcům, železnici proti autobusům, rodiče proti škole, žáky proti učitelům, starodůchodce proti důchodcům stávajícím či těm, kteří se důchodu již nedočkají, občany proti vládě, a to jakékoliv; ministry vlády současné proti ministrům stínovým, vládnoucí stranu proti straně opoziční, lékaře a státní zaměstnance proti svému státu, stát proti lékařům a svým zaměstnancům, nezaměstnané proti pracujícím, mladé proti starým, chudé proti bohatým…

V době nejsoučasnější jsou proti sobě stavěna „rudo-hnědá prasata", volící Miloše Zemana, a členové tzv. „česko-moravského neoliberálního uměleckého salonu", tedy voliči Karla Schvarzenberga.
A tak už chybí jen střelba. V knize Anna proletářka paní ředitelová nabádá služebnou Annu, aby šla domů a držela si muže. „Budou do vás dnes střílet", oznamuje přísným hlasem mladé ženě, strachující se o svého Toníka. „Anninou hlavou se mihla dávno zapomenutá představa utýrané zednické ženy, házející paní stavitelové k nohám milodar Českého srdce." – „Budete do nás střílet?! My do vás také, paní!"

Věřme, že dvakrát do stejné řeky opravdu nevstoupíme. Věřme, že zdravý rozum, zakalený před- i po-volební animozitou, zcela a napořád neopustil českou kotlinu a neemigroval nenávratně někam do neznáma. I když, bohužel, i tato varianta je pravděpodobná. Co s námi všemi bude dál??? Pokračování, případně konec seriálu „Všichni proti všem" je pouze a výlučně v rukou, srdcích a na dobré vůli nás všech.
Naučit se ocenit druhého, ať už kolegu či protihráče, pomoci právě jemu prosadit dobrou věc, přestože nenapadla bohužel zrovna mne, nevnímat bližního svého, ať z města nebo vesnice, jako svého nepřítele. Přestat přemýšlet pouze a toliko v rámci a dosahu výlučně svého konečného života.

Paradoxně možná právě nyní nastal ten úplně nejlepší čas pro výrobce starých dobrých klasických košťat.
Doba je příhodná. Vždyť právě s příchodem jara rozumní a pracovití lidé každoročně odklízeli pozůstatky dlouhé nevlídné zimy, bílili svá stavení uvnitř i zvenčí a zametali před vlastním prahem. Aby se poté ve své rodné zemi mohli s radostí, zhluboka a zcela zdarma nadechnout svěžího, čerstvého vzduchu…

AUTOR: KARLA KRÁTKÁ