Jak jste spokojena s končeným čtvrtým místem?
Já jsem spokojená a i ostatní holky jsou spokojené, že jsme to dohrály tak, jak jsme to dohrály. Samozřejmě jsme chtěly potvrdit alespoň loňské třetí místo a každý rok se snažíme hrát, co nejlíp. Letos jsme ale měly hrozné problémy se sestavou, během sezony nám vzniklo hodně zranění, jedna hráčka otěhotněla a pak se k tomu přidaly dovolené, hory, apod., takže jsme na jeden zápas ani nevěděly, s kým tam pojedeme, ale nakonec jsme tam za pomoci mladších vyhrály. S tím vším si myslím, že jsme sezonu ještě zvládly dobře a se čtvrtým místem můžeme být spokojeny.

Přesto k třetímu místu chyběl kousek…
Je škoda, že nám uteklo a to tím, že Zruč vyhrála nad Příbramí. Někteří jsou přesvědčeni o tom, že to bylo jenom napsané, ale těžko soudit, nebyly jsme tam. Na druhou stranu jsem ráda, že jsme to zakončily ve vítězném duchu, zase jsme hrály svoji hru, zase nás to bavilo a bylo to znát i na náladě. Když se prohrává a hraje se dobře, ještě to jde, ale když se prohrává a každý ví, že výkon nebyl vůbec ideální, nálada pak nebyla vůbec dobrá. Takže jsem ráda, že jsme se našly a zakončily to tak, jak jsme to zakončily a nemáme se za co stydět.

Může vás těšit i to, že jste v druhé fázi finálové skupiny dokázaly porazit dvakrát druhý Suchdol, takže je vidět, že teoreticky, pokud by všechny vycházelo, by bylo i na druhé místo…
Já tedy přesně nevím, kolik bychom toho musely vyhrát ve finálové skupině, protože Suchdol měl docela náskok. Je pravda, že i v základní skupině jsme mohly uhrát více bodů, ale myslím si, že až takový problém jsme ještě neměly. Spíš až ve finálovce jsme první tři dvojutkání projely úplně bez boje a je hrozná škoda, že jsme nedokázaly ani bojovat. Navíc tím, že se hrají dvojzápasy a zrovna se vám nedaří a nemáte sestavu, přijdete hned o šest bodů, což je hodně znát. Když jsme do finálové skupiny šly, tak jsme na druhé místo ani nemyslely. Jsme jenom lidi, nejsme stroje a nedá se hrát pořád stejně. Takže nemůžu říct, že na druhé místo jsme měly, ale to třetí mě mrzí.

Jaký zápas se vám povedl nejvíce? Byl to duel v Suchdolu?
Základní skupinu už si upřímně nepamatuji, ale ve finálové skupině asi ano. Jelikož byly první v A skupině, tak je to asi nejcennější vítězství. A rovněž vzhledem k jejich výškové převaze a navíc to bylo u nich doma, bylo jich tam hodně a měly šanci střídat, takže naše výhry jsou opravdu cenné.

V základní skupině jste prohrály kromě čtyř duelů se suverénní Příbramí také jednou v Komárově a v Roztokách. Doma to bylo také vyrovnané. Jejich styl vám moc nevyhovuje?
Je to dáno i tím, že my všude v Rakovníku máme krásné velké tělocvičny, jsme zvyklé na velký prostor kolem hřiště, velký prostor ohledně stropu. Kamkoliv jinam pak přijedeme, hrajeme v malých prostorách někde v sokolovně, nebo v malé tělocvičně na základní škole, kde máte třeba jen metr prostoru za základní čarou, metr kolem hřiště, strop máte kousek nad hlavou a je to hrozně znát.

Takže hlavně ve venkovních zápasech býváte hodně znevýhodněny?
Třeba Komárov na tom strašně těží a já mám třeba problém se tam rozeběhnout i na smeč, neboť si hodně vybíhám. Při podání jsem zvyklá si vystoupit o čtyři metry, což také nemůžu a opravdu to tam nemám ráda. V Roztokách je to také nižší, ale tam nás navíc pozlobil i rozhodčí. Celkově se tyto týmy dokáží přizpůsobit na větší hřiště lépe, než my na to menší, proto s námi dokáží hrát celkem vyrovnaně i u nás. Ale jinak bych neřekla, že by byly nějak neoblíbené a měly jsme s nimi vysloveně problém.

Naopak Příbram vám dělá problém pokaždé…
Příbram je opravdu komplexní tým, a to jak hráčsky, výškově, fyzicky, tak i technicky. Já pořád tvrdím, že jsou na tom úplně někde jinde, než my ostatní a myslím si, že by měly zkusit hrát vyšší soutěž. I když jsme se s nimi také kolikrát praly a dokázaly jsme i vyhrát, hráček také nemají mnoho, pořád jejich technická úroveň volejbalu je někde úplně jinde.

Jak jste na tom jste s vaším kádrem?
Některé holky odjezdily všechno, některé zase mají svůj věk a chtěly by odehrát pouze jeden zápas a druhý by pustily a byly by spíš jako taková pomoc, nebo záloha, kdyby to nešlo. Z tohoto důvodu bychom chtěly spíš začleňovat ty mladší hráčky a kdyby nás bylo více, tak by to bylo lepší. Je to pak pohodovější, není tam stres, že nás odjíždí jen sedm, někdy i šest. Samozřejmě zranění nebo služební cesty nikdo nemůže ovlivnit a do sezony vstupujeme s devíti hráčkami, což celkem jde. Jasně, že kdyby nás bylo dvanáct, je to lepší, ale pak nastává i problém, že ne každý zápas může hrát každá.

Jaké jsou vaše nejsilnější stránky?
Nejsilnější stránkou celého týmu je podání. Když se nám daří, tak dokážeme hodně soupeřů zatlačit a ony si nejsou schopny pořádně rozehrát, i když mají dobrou nahrávačku, dobré smečařky, tak se to potom hraje přes jednu hráčku, většinou přes kůl a tu už si dokážeme pohlídat. Když nezatlačíme, tak si to rozhodí do třech stran a už je to těžší. Naše síla je také v tom, že každý může hrát alespoň na dvou postech a vystřídat se, takže si dokážeme pomoci tam, kde je potřeba, což je hrozně důležité.

Co vám naopak dělá největší potíže?
Nejslabší máme asi příjem a někdy hru v poli, ale je to jak kdy. Někdy nám chybí více razance v útoku. Některé týmy mají tři hráčky, které to prostě buší a my to spíš hrajeme chytře.

Je někdo, koho byste chtěla vyzdvihnout?
Já asi nechci nikoho jmenovat, nemám to moc ráda, protože volejbal beru jako kolektivní sport, proto ho mám ráda. Všichni tam hrají za všechny. Myslím si, že je chyba, pokud hraje někdo jen za sebe, protože pak to v týmu stejně nefunguje. I když může být třeba jedinec dobrý, stejně celý tým neutáhne. Naopak pokud to někomu nejde, ostatní ho můžou podržet, můžou mu pomoci, schovat ho v příjmu a nenahrávat mu, aby se z toho nějak dostal a psychicky ho povzbudit. Takže já vyzdvihování někoho nemám moc rád a ani si nemyslím, že by tam byl někdo, kdy by ostatní výrazně převyšoval.

Zmínila jste, že chcete zapojovat mladší dívky. Máte nějaké nové talenty?
V současné době to je těžké. Dřív tady byly mladší holky, juniorky a kadetky, ale ty se potom rozpadly a bohužel moc holek z nich nevzešlo a do áčka se nedostal prakticky nikdo. Holky odešly na vysoké školy, takže jsou různě po republice a upřednostňují více vzdělání. Mají prostě jiné priority a myslím si, že je to škoda, protože tam bylo spoustu šikovných holek. Občas se někdo vrátí, tak se ho snažíme zapojit do béčka, nebo i do áčka. Asi dvě, tři holky takhle chodí a je to jenom dobře.

A co ještě mladší dívky?
Já teď trénuji starší žákyně, ale těm je čtrnáct, patnáct let. To si myslím, že je moc brzo na to, aby hrály ženskou soutěž. Myslím si, že by do toho měly pomaličku dojít, ale chodily už s námi na tréninky.

Jak jste na tom s tréninky?
To je náš velký problém. Máme je sice jen jednou týdně, ale ke konci jsme se ani na ten jeden trénink nebyly schopny sejít. Proto jsem byla ráda, když s námi šly ty mladší holčiny a kolikrát nám i pomohly, že jsme ten trénink vůbec mohly uskutečnit. Navíc je to škola i pro ně, oťukají se, ale chce to je začleňovat postupně, protože ženská hra vypadá přece jen trochu jinak, tak abychom jim tom rychle neotrávily. Nejdřív by to mohly zkusit v nižší soutěži.

Co vás čeká nyní?
Teď začíná béčko a od nás co hrály tam jdou tři holky. Před nimi klobouk dolů, protože hrají celou sezonu. Já jsem si to taky pár let zkusila a už to poté nešlo. To je pořád jenom volejbal, člověk nemá volný víkend a je to opravdu velmi náročné. Sice je to trošku něco jiného, má to také svoje kouzlo, ale hrát celý rok je opravdu obtížné. Těm tedy začíná druhá část sezony, ale za ty mluvit nemůžu, protože je vede někdo jiný, pouze vím, že bojují o přední příčky, takže se jim daří.

Jaké jsou vaše cíle do příští sezony?
Do příští sezony bychom to chtěly dát hlavně do kupy. Chceme hrát slušný volejbal a hlavně zlepšit tréninky, protože bez nich to nepůjde. To je i jeden z důvodů, proč jsme měly tuto sezonu hluchá místa. Před sezonou se domluvíme, jestli to opět přihlásíme, jinak ale nemáme konkrétní cíle a neříkám si třeba – chceme tento ročník vyhrát. Prostě se snažíme hrát co nejlépe a ukázat, co umíme, ale není tam boj o nějaké prvenství. Kdybychom měly cíl třeba na postup, muselo by se změnit spoustu věcí.

Ale před pár lety v Rakovníku druhá liga byla…
Byla, já jsem ji tehdy hrála a vzpomínám na to moc ráda. I když jsme pak hrály v sedmi lidech, což bylo dost náročné, zápasy byly náročnější, ale jinak byla dobrá parta a mrzí mě, že do toho nešlo více lidí. Každý se rozhodl, jak se rozhodl. Myslím si ale, že kdyby do toho šlo víc lidí, mohly jsme se tam zkusit udržet. V sedmi lidech to ale bylo těžké, navíc by muselo být víc tréninků, trenér, který by to vedl. Bez toho už to nejde.