Nedávno jste se vrátila z mistrovství světa z italského Calenzana, kde vaše svěřenkyně Vanesa Víšková v kategorii juniorek získala 6. místo. Panuje spokojenost?
Bylo to docela peklo. Vanesa brala antibiotika, týden netrénovala a tak je šesté místo obrovský úspěch. Ona sice čekala ještě lepší výsledek, ale jak byla oslabená, tak na lepší umístění to nebylo.

Na letním mistrovství světa v Londýně, které pořádá jiná federace, byla dokonce čtvrtá. Jak moc scházelo do medaile?
Tam měla Vaneska i na vítězství. V semifinále překonala světový rekord, ale ve finále jí trochu ruply nervíky. Ale právě zde jsme viděli, že její talent je opravdu velký. Má obrovský potenciál, je jí teprve dvanáct a pokud bude na sobě nadále dřít, může dokázat velké úspěchy.

Kdo další z vašich svěřenkyň udělal velký skok?
Určitě Jiřinka Trnková. Je ohromný dříč, nejpilnější student pole dance, kterého kdo kdy viděl. Trénuje opravdu hodně často, hodně intenzivně a dokud to neudělá dobře, tak z té tyče nesleze, takže ji kolikrát i vyháníme, aby si šla odpočinout (s úsměvem). Je opravdu hodně talentovaná, flexibilní a vnímavá. Když se stala juniorskou vicemistryní světa, trénovala pouze pár měsíců. Mám z ní opravdu radost.

Trénujete na Kladně i v Praze, kolik máte svěřenkyň?
Letos jsem to počítala a na soutěže jsem připravovala 26 holek. To je, si myslím, docela hodně a celkem je to ještě daleko více, neboť spousta lidí chodí cvičit v rekreační úrovni.

A kde se vám pracuje lépe?
To je těžká otázka. Mám strašně ráda kladenské studio, protože tyto holky mají velkou šťávu a velký drive. Když jsme to tu otevřeli, cítili jsme, jak jsou holky natěšené, což platí i dnes. To mi v Praze trochu chybí. Tam je to běžné, když se řekne: jdu na pole dance, je to normálka… Ale holky jsou tam jinak také makavé.

Máte mezi svěřenci i nějaké kluky?
Kluků je málo, ale několik jich máme. Za zmínku stojí David Kotlaba, který se letos zúčastnil i světového šampionátu v Londýně. U chlapů je to zatím méně rozšířené, ale pokud se do toho vrhnou kluci, co dělají gymnastiku, workout nebo breakdance, tak je to pro ně ideální průprava i doplněk, neboť používají dost podobné triky. Jinak mají kluci trikovou škálu upravenou, jejich pole dance vypadá dost odlišně.

Jak jste se k pole dance vlastně dostala?
Já jsem to paradoxně kdysi viděla na videu (na youtube). Bylo to francouzské mistrovství v pole dance v roce 2008 a jeho vítězka mě hrozně uchvátila tím, jak to měla krásně umělecké. Já jsem tento sport vůbec neznala, tak jsem se po něm začala pídit, poté jsem navštěvovala kurzy a pořídila si tyč i domů.

Jako závodnice jste dokonce dosáhla i titulu mistryně světa, kdy nadešel zlom ve vaší kariéře?
To bylo v roce 2012 na mistrovství České republiky. Přestože mám dodnes trauma, že jsem to pokazila, skončila jsem třetí, což mě velmi potěšilo a nakoplo k intenzivnějšímu trénování. Poté následovalo mistrovství Evropy v Římě. Jely jsme tam s holkami jako úplní outsideři, protože u nás to bylo pořád hodně nové. Shodou okolností to všem favoritkám docela klouzalo, já jsem se z toho nijak nestresovala a získala jsem bronz. Byla to vůbec první evropská medaile pro Česko v historii, což bylo opravdu velmi příjemné. Pak jsem si bohužel zranila záda a musela jsem nějakou dobu absentovat.

Stalo se vám také někdy, že jste nesouhlasila s výrokem rozhodčích?
Musím říci, že v mé osobě jsem spíš vždycky byla překvapená, proč mi dali tolik bodů (s úsměvem). Samozřejmě z pozice trenéra jsem si třeba řekla, proč jí to neuznali, to je taková škoda… Ale je to umělecký sport, nedá se to změřit, pravidla jsou přísná, ale je to již poměrně spravedlivě hodnocené.

Závodila jste mezi jednotlivkyněmi i ve dvojicích. Co vás baví více?
Ve dvojicích je to jiné a rozhodně mě to baví více. Jsou lidé, kteří by do dvojičky v životě nešli, protože by se báli, že to jeden druhému zkazí a nedůvěřovali by si. Když jsem dělala gymnastiku, vždycky jsem si víc užívala pódiovky, což je skladba, kdy je na pódiu pět dívek najednou. Týmové soutěže mě baví víc, takže když začaly dvojice, hned mě to lákalo a pro mě je to i snazší neboť vnímám to, že na pódiu a tréninku nejsem sama a je to i větší sranda.

Věnujete se trénování , jste rovněž porotkyně, donedávna jste i závodila, zbývá vám ještě vůbec čas na jiné zájmy?
To opravdu nezbývá. Letos bylo holek nějak víc, ale já jsem ráda. Ony mě nepotřebují na každý trénink a vždycky se to snažím skloubit tak, abych se mohla věnovat vlastnímu studiu a tyčím, které vyrábíme ve firmě. Pak už mi zbývá čas jen na to, hodit nohy nahoru a odpočívat (s úsměvem).

Jaké jsou vaše hlavní cíle do příštího roku?
Jedním z cílů je, aby se moje svěřenkyně umístily co nejlépe na příštím světovém šampionátu. Pak se uvidí, zda nám s Růženkou Kunstýřovou zbyde čas a povede se nám něco natrénovat ve dvojici. Jinak mým dlouhodobým cílem je mít reprezentační tým, který kamkoli pojede, ukáže, jak jsou české holky dobré a ráda bych, aby se do tohoto sportu zapojilo více dětí.