VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Jaroslava Skleničková: Lágr mě vychoval!

Lidice – Jaroslava Skleničková, rozená Suchánková, z Lidic, je jednou ze dvou posledních žijících lidických žen, které strávily konec války v koncentračním táboře Ravensbrück. O hrůze, jež potkala jejich muže, děti a celou vesnici, se společně se sestrou a maminkou dozvěděly až po návratu do vlasti v roce 1945. Do nových Lidic se vrátila teprve v důchodovém věku.  

10.6.2017
SDÍLEJ:

Setkání Kladenského deníku s jednadevadesátiletou Jaroslavou Skleničkovou doma v Lidicích.Foto: Deník / Husárová Kateřina

Jaroslava Skleničková dnes žije v rodinném domě v poklidné čtvrti v Lidicích, sousedkou jí je o tři roky starší sestra Miloslava Kalibová. Roky byla i ona, stejně jako další lidické ženy, v popředí zájmu médií, politiků a návštěv z celého světa. Dnes upřednostňuje svůj klid a nejspokojenější je v domácím prostředí se snachou Marcelou, se kterou tráví každý den.

Stejně jako Jaří, tak Jaroslavě doma říkali, viděla i Míla 10. června 1942 na vlastní oči, jak Lidičtí navždy opouštějí své domovy, ženy odevzdávají nacistům svoje děti, jak chutná lágr, tamní strava i to, jak se za ostnatým drátem projeví lidské charaktery. Do koncentračního tábora Ravensbrück byly odvezeny Jaroslava, Míla i maminka společně s ostatními ženami z Lidic. Válečné hrůzy přežily. Jaroslava se pak o nemocnou maminku starala do konce života.


„Lágr mě vychoval!" prohlašuje Jaroslava Skleničková. Tehdy bezstarostná šestnáctiletá dívka, která na svět nahlížela naivníma očima, byla zvyklá se do všeho pouštět po hlavě. Chovala se tak i v koncentráku. Díky veselé nátuře, kterou zdědila po tatínkovi, bystré mysli a celoživotní nepoddajnosti přežila i ty nejhorší chvíle svého života.


Kdo by čekal sentimentální nemohoucí stařenku s třesoucím se hlasem a sebelítostí, je na omylu. Jaroslava Skleničková je velmi vitální žena s jiskrou v oku, silou v hlase, žena s výtečnou pamětí i vyřídilkou, obrovským přehledem a hlavně kritickým pohledem zejména na současnou politickou situaci. Ani ve vysokém věku jí nechybí vtip a nadhled. Život si nedovede představit bez svého i-padu, jímž odbývá denní emailovou komunikaci, pochopitelně bez brýlí.

Jaroslava Skleničková Setkání Kladenského deníku se jednadevadasátiletou Jaroslavou Skleničkovou doma v Lidicích.(rozená Suchánková) se narodila 27. března 1926 v Lidicích. Dětství strávila díky povolání svého otce šéfkuchaře střídavě v rodných Lidicích, Luhačovicích, tatranském Novém Smokovci, Hradci Králové a Praze. Po vyhlazení Lidic byla i se sestrou i maminkou transportována do koncentračního tábora Ravensbrück.

Po osvobození v roce 1945 si dokončila vzdělání a začala pracovat jako úřednice ve Všeobecném penzijním ústavu v Praze, kde se seznámila s pozdějším manželem, za něhož se v roce 1951 provdala. Ze zaměstnání odešla po pěti letech, aby se kromě svých dvou dětí mohla starat o těžce nemocnou matku a postupně i o dvě děti své sestry.

Po smrti matky nastoupila v roce 1971 do Telexportu Československé televize jako referentka. Po odchodu do důchodu se rozhodla přestěhovat do Lidic, kde žije dodnes. Její milovaný manžel Miroslav před pár lety zemřel. Napsala dvě knihy a je držitelkou prestižní Mezinárodní ceny za život a dílo.


„Než něco dáte do novin, tak mi to, prosím, pošlete, ráda bych to viděla. Abych si o sobě nepřečetla nějaké nesmysly," předesílá žena, která má s novináři bohaté zkušenosti a kalendář i tento týden nabitý návštěvami z novin a televizí. Přestože se považuji za energického a upovídaného člověka, této dámě nesahám ani po kotníky. Za dobu více než pětihodinového vyprávění si nedovolím ceknout a ani nedutám.


Neskutečně působivý a poutavý příběh této lidické ženy je plný napětí, překvapení a životního moudra, které přetavila už do dvou vydaných knih. Stařenka, lze-li onu dámu vůbec takto titulovat, je skvělým vypravěčem a přesto, že mnohdy odběhne od tématu, dokáže se vrátit na začátek a neztratit pointu. Mám před sebou sice ženu narozenou v roce 1926, ale co chvíli na mě z jejího pohledu jukne rošťanda a jak sama říká, rozmazlená slečinka z dobře situované rodiny, kterou vystihuje především nepoddajnost, svéhlavost a nezkrotnost. A to ji možná zachránilo. Všechno vydržela. S bolavými kyčlemi, jejich vrozenou vadou, horečkou, úplavicí, nevyspalá po dvanáctihodinových těžkých nočních šichtách, hladová a vymrzlá.

„V lágru jsem měla přezdívku štěně. Bylo mi šestnáct, ale byla jsem tak drobná a hubená, že mi nikdo nehádal, než třináct roků. Dělala jsem neuvážené věci a hodně riskovala, což mě mohlo stát život, ale tehdy jsem o tom tak nepřemýšlela. Snažila jsem se spoluvězenkyním pomáhat, tak jako to dělaly ony. Kdo se začal litovat a naříkat si, většinou dlouho v lágru nepřežil," potvrzuje žena. Koncentrák jí otevřel oči natolik, že od té doby okamžitě pozná, jakého má proti sobě člověka, zda falešného nebo upřímného.

„Když jsem přišla do lágru, neuměla jsem nic. Ruční práce mě nebavily. Tam ale platilo heslo: Jednou jsi v lágru, tak umíš všechno! Rychlé rozhodování bylo nezbytností. V životě mi to pak mnohokrát pomohlo."


„I když to zní možná divně, jsem ráda za tuto zkušenost, za tři roky, které mi změnily celý život. V lágru jsem poznala špatné ale i velmi ušlechtilé lidi. Uvědomila jsem si co znamená láska k vlasti, ke svobodě a úcta k životu," říká Jaroslava Skleničková. Podle jejích slov není vyšší hodnota, než lidský život a to vštěpovala i svým dětem.


„Když jsem přišla do lágru, neuměla jsem nic. Ruční práce mě nebavily. Tam ale platilo heslo: Jednou jsi v lágru, tak umíš všechno! Rychlé rozhodování bylo nezbytností. V životě mi to pak mnohokrát pomohlo." Stejně jako ostatní přeživší lituje dodnes, že už se nikdy více nemohla setkat se svými nejbližšími – tatínkem, bratrancem, ani kamarádkami, které nacisté zavraždili.

„Když jsme Lidice opouštěli, žila jsem v domnění, že jdeme jen k výslechu a za pár dní se vrátíme. Němci byli důkladní, nechtěli způsobit paniku, takže nám ve vší slušnosti řekli, ať si vezmeme osobní věci, doklady i cennosti, aby se nám nic neztratilo, když budeme pryč. Všechno se konalo v klidu. Neměla jsem stín pochybnosti, že se děje něco hrozného. Když se se mnou ale můj tatínek loučil, řekl mi: „Jaří, nezapomeň na Boha. Snad dá Bůh, že se ještě uvidíme! Říkala jsem si, co to ten tatínek povídá, proč bychom se neměli vidět, za dva dny jsme přece zpátky doma. A to bylo naposledy, co jsem ho viděla…

Autor: Kateřina Husárová

10.6.2017 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Ilustrační foto

Z chaty rodinný dům – proměna je možná, ale má svá úskalí

Studenti v Rakovníku protestují proti propouštění učitelů.
AKTUALIZOVÁNO / SLEDUJEME ON-LINE
223

SLEDUJEME: Studenti v Rakovníku protestovali proti propouštění učitelů

Olympie vyválčila z mistrovství republiky bronz

Plzeň - V dvoudenním mistrovství ČR ve futsalu žen, kterého se zúčastnilo dvanáct týmů, startovaly hned dva z Rakovníka. Z divizní soutěže postoupil jak FK Rakovník tak i SK Olympie Rakovník. Oba se probojovaly do semifinále, které však bylo jejich konečnou. Souboj o bronz byl tedy velice pikantní. Navrch měla nakonec Olympie, která zvítězila po penaltách.

Oheň v lese způsobil škodu za 200 tisíc korun

Rakovnicko – Škodu za dvě stě tisíc korun má na svědomí požár lesní hrabanky u obce Velká Chmelištná. Hrabanka začala hořet v pondělí krátce před půl pátou odpoledne. Na místě zasahovali profesionální hasiči z Rakovníka i dobrovolné jednotky z Čisté, Jesenice a Kralovic.

OBRAZEM: Řeka ožila prvními vodáky

Roztoky /FOTOGALERIE/ – Horké letní počasí přilákalo k řece Berounce první milovníky sluníčka a pohody. I když je nyní v řece málo vody, protože na Rakovnicku už nezapršelo nejméně čtrnáct dní, do vln se vrhli také první vodáci. Chaty kolem řeky už navštívili chataři.

Kapitánka Kříženecká si v Rakovníku zahrála naposledy

Rakovník /FOTOGALERIE/ – Naposledy s kapitánskou páskou na rakovnické umělé trávě nastoupila Karolína Kříženecká, která se rozhodla letos ukončit svoji bohatou hráčskou kariéru ozdobenou mistrovským titulem a starty v evropských pohárech.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies