Kliknutím zvětšíteJaroslava Skleničková dnes žije v rodinném domě v poklidné čtvrti v Lidicích, sousedkou jí je o tři roky starší sestra Miloslava Kalibová. Roky byla i ona, stejně jako další lidické ženy, v popředí zájmu médií, politiků a návštěv z celého světa. Dnes upřednostňuje svůj klid a nejspokojenější je v domácím prostředí se snachou Marcelou, se kterou tráví každý den.
Stejně jako Jaří, tak Jaroslavě doma říkali, viděla i Míla 10. června 1942 na vlastní oči, jak Lidičtí navždy opouštějí své domovy, ženy odevzdávají nacistům svoje děti, jak chutná lágr, tamní strava i to, jak se za ostnatým drátem projeví lidské charaktery. Do koncentračního tábora Ravensbrück byly odvezeny Jaroslava, Míla i maminka společně s ostatními ženami z Lidic. Válečné hrůzy přežily. Jaroslava se pak o nemocnou maminku starala do konce života.
„Lágr mě vychoval!" prohlašuje Jaroslava Skleničková. Tehdy bezstarostná šestnáctiletá dívka, která na svět nahlížela naivníma očima, byla zvyklá se do všeho pouštět po hlavě. Chovala se tak i v koncentráku. Díky veselé nátuře, kterou zdědila po tatínkovi, bystré mysli a celoživotní nepoddajnosti přežila i ty nejhorší chvíle svého života.
Kdo by čekal sentimentální nemohoucí stařenku s třesoucím se hlasem a sebelítostí, je na omylu. Jaroslava Skleničková je velmi vitální žena s jiskrou v oku, silou v hlase, žena s výtečnou pamětí i vyřídilkou, obrovským přehledem a hlavně kritickým pohledem zejména na současnou politickou situaci. Ani ve vysokém věku jí nechybí vtip a nadhled. Život si nedovede představit bez svého i-padu, jímž odbývá denní emailovou komunikaci, pochopitelně bez brýlí.
Jaroslava Skleničková 
(rozená Suchánková) se narodila 27. března 1926 v Lidicích. Dětství strávila díky povolání svého otce šéfkuchaře střídavě v rodných Lidicích, Luhačovicích, tatranském Novém Smokovci, Hradci Králové a Praze. Po vyhlazení Lidic byla i se sestrou i maminkou transportována do koncentračního tábora Ravensbrück.
Po osvobození v roce 1945 si dokončila vzdělání a začala pracovat jako úřednice ve Všeobecném penzijním ústavu v Praze, kde se seznámila s pozdějším manželem, za něhož se v roce 1951 provdala. Ze zaměstnání odešla po pěti letech, aby se kromě svých dvou dětí mohla starat o těžce nemocnou matku a postupně i o dvě děti své sestry.
Po smrti matky nastoupila v roce 1971 do Telexportu Československé televize jako referentka. Po odchodu do důchodu se rozhodla přestěhovat do Lidic, kde žije dodnes. Její milovaný manžel Miroslav před pár lety zemřel. Napsala dvě knihy a je držitelkou prestižní Mezinárodní ceny za život a dílo.
„Než něco dáte do novin, tak mi to, prosím, pošlete, ráda bych to viděla. Abych si o sobě nepřečetla nějaké nesmysly," předesílá žena, která má s novináři bohaté zkušenosti a kalendář i tento týden nabitý návštěvami z novin a televizí. Přestože se považuji za energického a upovídaného člověka, této dámě nesahám ani po kotníky. Za dobu více než pětihodinového vyprávění si nedovolím ceknout a ani nedutám.
Neskutečně působivý a poutavý příběh této lidické ženy je plný napětí, překvapení a životního moudra, které přetavila už do dvou vydaných knih. Stařenka, lze-li onu dámu vůbec takto titulovat, je skvělým vypravěčem a přesto, že mnohdy odběhne od tématu, dokáže se vrátit na začátek a neztratit pointu. Mám před sebou sice ženu narozenou v roce 1926, ale co chvíli na mě z jejího pohledu jukne rošťanda a jak sama říká, rozmazlená slečinka z dobře situované rodiny, kterou vystihuje především nepoddajnost, svéhlavost a nezkrotnost. A to ji možná zachránilo. Všechno vydržela. S bolavými kyčlemi, jejich vrozenou vadou, horečkou, úplavicí, nevyspalá po dvanáctihodinových těžkých nočních šichtách, hladová a vymrzlá.
„V lágru jsem měla přezdívku štěně. Bylo mi šestnáct, ale byla jsem tak drobná a hubená, že mi nikdo nehádal, než třináct roků. Dělala jsem neuvážené věci a hodně riskovala, což mě mohlo stát život, ale tehdy jsem o tom tak nepřemýšlela. Snažila jsem se spoluvězenkyním pomáhat, tak jako to dělaly ony. Kdo se začal litovat a naříkat si, většinou dlouho v lágru nepřežil," potvrzuje žena. Koncentrák jí otevřel oči natolik, že od té doby okamžitě pozná, jakého má proti sobě člověka, zda falešného nebo upřímného.
„Když jsem přišla do lágru, neuměla jsem nic. Ruční práce mě nebavily. Tam ale platilo heslo: Jednou jsi v lágru, tak umíš všechno! Rychlé rozhodování bylo nezbytností. V životě mi to pak mnohokrát pomohlo."
„I když to zní možná divně, jsem ráda za tuto zkušenost, za tři roky, které mi změnily celý život. V lágru jsem poznala špatné ale i velmi ušlechtilé lidi. Uvědomila jsem si co znamená láska k vlasti, ke svobodě a úcta k životu," říká Jaroslava Skleničková. Podle jejích slov není vyšší hodnota, než lidský život a to vštěpovala i svým dětem.
„Když jsem přišla do lágru, neuměla jsem nic. Ruční práce mě nebavily. Tam ale platilo heslo: Jednou jsi v lágru, tak umíš všechno! Rychlé rozhodování bylo nezbytností. V životě mi to pak mnohokrát pomohlo." Stejně jako ostatní přeživší lituje dodnes, že už se nikdy více nemohla setkat se svými nejbližšími – tatínkem, bratrancem, ani kamarádkami, které nacisté zavraždili.
„Když jsme Lidice opouštěli, žila jsem v domnění, že jdeme jen k výslechu a za pár dní se vrátíme. Němci byli důkladní, nechtěli způsobit paniku, takže nám ve vší slušnosti řekli, ať si vezmeme osobní věci, doklady i cennosti, aby se nám nic neztratilo, když budeme pryč. Všechno se konalo v klidu. Neměla jsem stín pochybnosti, že se děje něco hrozného. Když se se mnou ale můj tatínek loučil, řekl mi: „Jaří, nezapomeň na Boha. Snad dá Bůh, že se ještě uvidíme! Říkala jsem si, co to ten tatínek povídá, proč bychom se neměli vidět, za dva dny jsme přece zpátky doma. A to bylo naposledy, co jsem ho viděla…
15
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
