K přírodě se lidé musí umět chovat a zachovat si respekt

Co tedy dělá pravý vodák, když prší?

Je na vodě. To bohatě stačí. Vodák vodou žije, má k ní vztah a je schopen pro ni něco udělat. Což poznáte při změně počasí. Nevadí mu, že prší. Ví, že to k tomu patří. Ale když máte na lodi rekreanta, tak hned telefonuje, jak je to šílené, že tam má děti, že chtějí končit a je jim úplně jedno kde. Takhle se zkrátka vodák nechová. Navíc o děti jde minimálně. Ty, když jsou motivované, snesou všechno. Tam bych problém nehledal.

V kolika letech nejdřív by podle vás měli rodiče děti na vodu brát?

To je o zodpovědnosti každého. Záleží také na schopnostech daného jedince. Mohu říci jen to, že když vezmete s sebou dvouleté dítě, nesmíte ho vyklopit. Protože v tomto věku z toho ještě může mít trauma. Tříleté dítě bych já osobně naklánět nechal. Když spadne, vytáhnete ho a ono to už vnímá jako zkušenost pro příště. Že to dělat nemá.

Vaše centrum funguje dvacet tři let. Je o tento typ rekreace stále zájem?

Největší vodácký boom byl rozhodně před deseti lety. V té době vyšlo ideální počasí. To lidí na vodě bylo až moc. Což není úplně ideální. Proto jsme se pak soustředili na vytvoření lepšího zázemí. Snažíme se nabízet kompletní servis po celé řece, aby si vodáci také odpočinuli.

Co si pod tím máme představit?

Druhým rokem budujeme kempy a ubytovny po celé vodácké trase. Ty jsou buď přímo naše, nebo partnerské. Dříve nám odsud dolů jezdili všichni. Pak se nám ale stalo, že se v Pikovicích sešlo přes dvanáct set vodáků. A to je hodně. Proto se snažíme rozprostřít základny po celé naší trase.

Zdroj: DENÍK/Jiří Macek

Změnili jste nějak výrazněji i nabídku lodí?

Novinkou posledních tří let jsou takzvané sit on topy. Tyto lodě z Francie mají obrovskou výhodu v tom, že jsou nesrovnatelně bezpečnější než klasické kanoe. To je důležité především pro začátečníky. Ale změna servisu potřebuje navyknutí. I ve Francii trvalo sedm až deset let než celý turistický ruch přešel z klasických kánoí právě na tyto lodě.

Ale klasické lodě také nabízíte, že?

Nejklasičtější a nejoblíbenější je pořád Vydra. To je český fenomén. Dále máme kanoe Noah, které jsou kratší a hodně obratné. Pak lodě rodinného charakteru, jako jsou francouzské kanoe Dag a pěti až sedmimístné rafty.

Je o lodě zájem spíše u mladší generace?

Já bych řekl, že to rozpětí je od dvou do osmdesáti let. Opravdu. Minule jsem například přijel do Pikovic a tam jsem potkal dva vodáky, kterým bylo dohromady sto padesát let. Těch seniorů je ale samozřejmě menší procento.

U mladých lidí bývá často voda spojená s konzumací alkoholu.

To je problém. Pokud se něco stane, tak v tom alkohol dost často hraje roli. Bohužel jsou to i úmrtí. Speciálně na některých řekách jsou plovoucí bary a alkohol je všude po cestě nabízený. Je ho moc. Ta úroveň je pak horší. V našich kempech vůbec tvrdý alkohol nenabízíme, protože se snažíme klást důraz na bezpečnost.

Zdroj: DENÍK/Jiří Macek

Mnoho lidí ale vnímá vodáky právě takto. Jsou hluční a pod vlivem.

Ta skupina, která dělá hluk, není veliká. Je to okolo pěti procent. Takových třicet až padesát lidí. Jenže to, jak se vodáci chovají, je vidět právě na tomto malém vzorku, protože takovou skupinu nepřehlédnete. Slušní lidé v podstatě vidět nejsou, protože neupoutají vaši pozornost.

Dáváte skupinám předem nějaká upozornění, aby nic nehrozilo?

Dáváme každé skupině mapky, podle kterých mají jet. Devadesát procent vodáků, kteří tu jezdí, nemají ještě pořádně zkušenosti. Také záleží na vodním stavu. Máme určité limity. Jedny jsou dané zákonem, ty se používají u druhé povodňově aktivity. Ale naše jsou ještě přísnější. Ani na raftech, které mají velkou vodu nejraději, nikoho nepouštíme už při první povodňové aktivitě. Přitom ti zkušení vodáci by si to užili nejvíce.

Na jaké úseky by si tedy lidé měli dát pozor?

Na Sázavě jsou tři nebo čtyři tiché bubnové jezy, kde jde opravdu o život. Nahoře u Zruče nad Sázavou, pak Český Šternberk, tam je jez kousek pod hradem, potom pod klášterem v Sázavě a Kaňov. Ten je kousek pod námi. U něj záleží na vodním stavu. Všechna místa už mají na svědomí nějaké životy. Teď však musím zdůraznit, že o pilíři na Brejlově už mohu mluvit v minulém čase, protože byl konečně zbourán. Ten byl hodně zrádný. Naposledy se tam před měsícem utopil student z Portugalska. Byl tu na pobytu projektu Erasmus. V letáčcích měli jasně psáné, že je to nesjízdné. Všude byly varovné cedule. Někteří to ale neodhadnou nebo tam vidí někoho jet, takže se tím směrem vydají. I když zákaz mluví jasně. Dnes tam ten pilíř už naštěstí není.

Často lidé neodhadnou své možnosti?

Převážná část rádoby vodáků nemá ještě pořádnou praxi. Vodák není ten, kdo je na vodě poprvé, podruhé nebo potřetí a zálibu hledá v alkoholu. Já jezdím na vodu od deseti let. Musíme si uvědomit, že žádný sport v přírodě není stoprocentně bezpečný. Obrovskou roli hraje to, jak se dotyčný k přírodě chová a zda si dokáže zachovat určitý respekt a nemít pocit, že je mistr světa.

Čtěte také: Řekli si své ano a odjeli na vodu. Z nebe jim padalo mokré štěstí