Lubomír Kostelka zavzpomínal na svůj život během oslavy devadesátin

Některé obyvatele obce, coby gratulanty, přivítal již ve středu s úsměvem a veselou náladou. Během vřelé oslavy plné humoru, pití i něčeho sladkého se Lubomír Kostelka, přezdívaný Lubin, podělil o několik příběhů ze svého života. Zážitků i vzpomínek z předešlé i nynější doby má mnoho. Během povídání neopomněl zmínit svou rodinu, prožité roky na divadelním jevišti či před filmovou kamerou i okamžiky s kamarády a známými.

Narodil jste se v Přerově. Jak nahlížíte na své dětství?

Narodil jsem se roku 1927. Můj tatínek byl strojvůdce, takový velice přísný, energický pán, a moje maminka byla mírná, laskavá, chytrá, sečtělá, byla prostě jedinečná. Maminka byla doopravdy taková, jaká se málo kdy vidí. Prožil jsem nádherné mládí. Bydlel jsem v Přerově ve velkém, dvoublokovém domě pro státní zaměstnance. Žili tam strojvůdci, pracovníci berňáku, vojáci, policisté. Bylo to nádherné tím, že v každé z osmnácti partají, byly dvě děti. Dohromady nás tedy bylo 36 dětí, a maximální rozdíl mezi námi byl pět let.

Čtěte: Výuka venku? Většina dětí i rodičů ji vítá

Vaši rodiče pocházeli z Přerova?

Ne, ale všichni jsme Moravané. Maminka, když poprvé přišla do našeho novém domu v Přerově, mně byli tři měsíce, tak byla ze všeho úplně vykulená. V bytě byla koupelna, pisoár a ona nevěřila, že něco takového může existovat. Pocházela z Lulče, z malé vesničky, kde nic podobného v té době nebylo. Tatínek dělal zase průmyslovou školu ve Vítkovicích, ještě za císaře pána Františka Josefa. Se školou skončil již v roce 1917, protože tehdy přišli k nim do třídy dva vojáci a on a ještě spolužák museli odejít. Tatínka dali k odvodu, protože byl osmnáctiletý 24. listopadu. Hned ho dali do mundúru, musel na tři měsíci do cvičení a nakonec skončil na italské frontě. Poslední ročník střední školy dodělával už za první republiky.

Zdroj: Josef ProcházkaLubomír Kostelka aktuálně slaví 90. let na svém statku v Kamberku. Autor: Josef Procházka

Co se vám jako první vybaví při vzpomínkách na mládí?

Určitě maminka. Maminka byla skvělá. Hlavně byla výborná kuchařka. Také jsem díky ní a jejím receptům, i receptům babičky a prababičky, napsal kuchařku. V Přerově měla i svou zahrádku, kde pečovala o všemožné druhy zeleniny. Pěstovala je tam většina žen, ale maminka měla vždycky všechny výpěstky větší. Naučila se hned i šít, když jí tatínek koupil šicí stroj. Díky ní jsme měli nejdříve trenky, potom sváteční obleky na Velikonoce i Vánoce.

Proč jste se rozhodl studovat na elektrikáře?

Nejdříve jsem nastoupil do obchodní školy. Můj strýc, bratr tatínka, byl obchodník a on mě do obchodu vtáhnul. Bylo to za německé okupace, kdy vojáci všechny prohlíželi. Asi proto, že jsem byl ještě chlapeček, tak se mě nikdy neptali, co na svém kole vezu, a německy mi řekli, abych jel. Proto se mi ten kšeft začal líbit. Když jsem přišel na školu, tak jsem dokonce chvíli i s učiteli obchodoval. Bohužel obchodní školu v roce 1942 zrušili a já jsem se poprvé a naposledy ocitl na pracovním úřadě. Tam rozhodli za mě. Řekli mi, že budu elektrikářem. Nikdo se mě neptal a já ani nevěděl, co to elektrika je.

Jak na to reagovali vaši rodiče?

Když jsem přišel domů a mamince to řekl, jen spráskla ruce a řekla: „Jézus marjá. To teda bude katastrofa. Vždyť ty seš trochu lempl. Ty budeš elektrikář, vždyť tě ta elektrika zabije.” Nakonec jsem to ale zvládl. Když jsem přišel poprvé do toho elektrického oboru na průmyslovce, hrozně se mi to zalíbilo. Oni tam všichni měli takový jasný, jadrný humor. Chtěl jsem tam vyniknout. Když se chodili dělat stoupačky, tak já jsem byl nejrychlejší ze všech učňů. Když jsem se vyučil, dostal jsem titul tovaryš, mám ho dodnes, hleděl jsem na ten papír jako na svátost. Říkal jsem si: „Chlapče, ty jsi do konce života zajištěný.” V té době bylo hrozně málo elektrikářů.

Čtěte: Dopravu v Benešově omezí návštěva prezidenta Česka

Dělal jste někdy elektrikáře v praxi?

Byl jsem chvíli v elektrárně. Poté, co jsem dostal titul tovaryše po dvou letech na průmyslovce, tak jsem ještě dostudoval další dva roky, abych byl mistr. To jsem se potom teprve všem chlubil. Ale kluci v elektrárně byli rádi, že mají takového mladého mistra.

Kdy a proč jste se tedy rozhodl pro herectví?

Proč jsem tak najednou obrátil, když jsem měl výuční list elekrikáře? Měl jsem vždycky velice rád film, divadlo a koncerty. Přátelé říkali, že o tom stále mluvím, tak proč nezkusím hrát, ať zkusím jít na konzervatoř. Jenže někdy v té době konzervatoř zrušili. Umělecká střední škola neměla existovat, měla být jen vysoká po socialistickém stylu. Proto jsem se přihlásil až na JAMU.

Zdroj: Josef ProcházkaLubomír Kostelka aktuálně slaví 90. let na svém statku v Kamberku. Autor: Josef Procházka

Na zkouškách na JAMU jste uspěl s přehledem?

Nejdříve jsem dostal nějaké papíry, když jsem na JAMU přišel, že chci na přijímací zkoušky. Ani jsem se na ně nepodíval. Když jsem přišel před komisi, měl jsem přednést dvě básně a jeden monolog. Den předtím, než zkouška byla, mi jeden přítel, co šel také na JAMU říkal, jaké básničky jsem si vybral. Nakonec jsme se s ním naučil obě dvě básničky, monolog byl ale dlouhý, ten jsem nestihl. Když mě komise, obsazená samými herci, volala, tak jsem jim řekl: “Básničky vám předvedu, ale mohl bych si na ten monolog někoho půjčit, kdo by mi poradil.” Ti koukali, nikdy to snad od nikoho neslyšeli. Celá komise se smála a chtěla mi někoho přidělit. Nakonec jsem jim ale řekl, že jsem dělal průmyslovku a na tu se mnou chodil takový kudrnatý chlapec a on je tady také. Poprosil jsem je tedy, jestli by mi nemohl pomoci on. Byl to Vladimír Menšík. A tak jsme spolu začali dlouhé, celoživotní přátelství.

Přijali tedy na JAMU vás i Vladimíra Menšíka?

Ano, oba dva, a na první pokus. Když jsme přišel domů a řekl tátovi o svém přijetí, nechtěl o tom ani slyšet. Dokonce mi řekl, že mi nedá od té chvíle žádné peníze a trval na tom. Nechtěl ze mě mít herce. Strýc se ale nade mnou smiloval a z jedné z jeho vkladních knížek jsem si mohl vybrat peníze. Dal mi knížku několik tisíc korun. Já jsem měl najednou přísun peněz jako z dobré výplaty. Nikam jsem nejdřív moc nechodil, ale protože peníze byli a kamarádi taky, tak nejdříve to bylo čtyř stupňové pivo, poté deseti stupňové, dvanácti stupňové. Dále přišla na řadu Becherovka a slivovice. Bylo to bezva. I díky tomu jsem se setkal nejen s Ládínkem (Vladimír Menšík), ale také s Josefem Kainarem.

Máte nějakou vzpomínku na básníka Josefa Kainara?

Ovšem. Po jednom z večírků jsme šli s Ládínkem k němu domů. On tam měl napsanou řadu básníček. Když jsme si to s Ládínkem četli, říkali jsem si, že mu ta něco chybí. Tak jsme pár veršů dopsali. Takže jsme mu se psaním vlastně pomáhali.

Nepřehlédněte: Na Fóru mluvili o budoucnosti turistiky v Posázaví

Po vystudování JAMU vaše kroky mířily kam?

Měl jsem podepsanou smlouvu s brněnským divadlem. Jenže při inauguraci jsem odmítl přát socialistické vládě, ve své řeči jsem si vzpomněl jen na rodinu a kamarády. Za to následoval trest. Hned po mém ukončení proslovu za mnou přišel jeden z tajemníků s tím, že mám okamžitě přijít za jedním funkcionářem z ministerstva. Odmítl jsem. Řekl jsem, že tu mám rodinu, že přijdu kdykoliv jindy, ale dnes ne. Jakmile jsem přišel domů, už jsem měl ve schránce telegram. Musel jsem jít do divadla do Českého Těšína a až posléze jsem přestoupil do Brna. Tam jsem zahrál třeba hlavní roli Doktora Galéna ve známé Čapkově hře Bílá nemoc.

Zdroj: Josef ProcházkaLubomír Kostelka aktuálně slaví 90. let na svém statku v Kamberku. Autor: Josef Procházka

Jak reagovaly tehdejší úřady na vaše, v té době, troufalé kroky?

Při uvedení hry Karla Čapka bylo velké pozdvižení, již v té době byla napjatá situace. Nikdy jsem nebyl v odborech, ani ve straně. I přesto mě strana potrestala jen jednou, a to když mě po inauguraci poslala do Českého Těšína. Jinak jsem ale měl štěstí a nevšímali si mě. A to jsem ani nehrál v různých stranických seriálech či filmech. Vlastně až po revoluci mi udělili titul magistra z vystudované JAMU.

Na jaké divadelní angažmá nejraději vzpomínáte?

Určitě na to u Wericha, v pražském Divadle ABC. Nejdřív jsme jako herci neměli moc peněz, ale přišly lepší časy. Samozřejmě ta nejlepší peněžní situace nastala až po Sametové revoluci, ale zase na druhou stranu hrát s herci jako byl Werich, nenahradí nic. Při nabídce angažmá se to celé popletlo, nejdříve mi volali z divadla, abych přišel. Jenže já nepřišel. Když jsem se procházel po Praze a viděl jsem, co v divadle hrají, uvědomil jsem si, že do Divadla ABC musím. Jana Wericha jsem miloval. Nakonec mě přijal, i když jsem první dojem neudělal dobrý. Přeci jenom jsem poprvé nepřišel. Jenže když jsem panu Werichovi řekl, že jsem od Brna, hned otevřel lahvinku a dvě hodiny jsme mluvili. „Tož jste z Brna?! Jste přijat,” řekl Jan Werich. Až potom mi řekli, že s nikým se Jan Werich takhle živě na přijímacím pohovoru nebavil.

Přečtěte si: Kvůli protipovodňovým opatřením pokácí řadu stromů. Vysází jich ale více

Tykal jste si s Janem Werichem?

Nikdy. S Janem Werichem si tykala jen Stella Zázvorková a Nataša Gollová. Miroslav Horníček, Miloš Kopecký, no prostě, všichni mu vykali. Ani nikdo z divadla neměl volné vstupy pro své známé.

Kde jste působil posléze, po odchodu z Divadla ABC?

V Laterně Magice. Když jsem z Divadla ABC odcházel, vypadala to, že se divadlo rozpadne. Ale nakonec se nerozpadlo. V Laterně Magice jsem byl pár let, ale nebylo to tam optimální. Nikdy jsem třeba nevyjel do zahraničí. Pořád nás hlídali, za vším byl socialismus. Nemohl jsem udělat nic na víc. Byly to úplně jiné časy. Tak jsem odešel, sešel se s Vladimírem Menšíkem a radil se s ním, co budeme dělat. Byl ve stejné situaci jako já. Chtěl založit filmové divadlo, ale to nevyšlo. Tak jsme si řekli, že do divadla se můžeme vrátit vždycky a začali jsem hrát více, především ve filmech.

Zdroj: Josef ProcházkaLubomír Kostelka aktuálně slaví 90. let na svém statku v Kamberku. Autor: Josef Procházka

Hrál jste v mnohých filmech i seriálech. Pro děti jste ale vytvořil nezapomenutelnou roli. Koukal na dědečka z Kouzelné školky i váš vnuk s vnučkou?

Ano, koukali. Říkali mi dědečku a asi si mysleli, že mluví i s dědečkem z Kouzelné školky. Já tu práci s dětmi miloval. Nejdříve jsem měl smlouvu podepsanou na do smrti, ale poté co televize snížila peníze na natáčení a já nemohl kouzlit a dělat různé triky, řekl jsem, že odejdu. Nelíbilo se mi, že šetří na dětech. Na těch, kdo jsou naše budoucnost.

Proč jste se rozhodl přestěhovat do Kamberka?

Moje druhá manželka pocházela z Louňovic pod Blaníkem. Nejdříve jsme asi dva měsíce pobývali v její chaloupce přímo pod Blaníkem. Jenže já jsem chtěl být ve svém, v nějakém větším baráčku. V sedmdesátých letech jsem objevil, že v Kamberku se prodává statek. Nejdříve za osm tisíc i s rozlehlými pozemky. Poté mi tedy cenu navýšili asi na dvacet tisíc, ale i přesto jsem statek musel koupit. Radil mi v tom i můj bratr, který byl soudním znalcem nemovitostí a se vším mi, ohledně přestavby, pomáhal.

Přečtěte si: Výmoly na silnicích obtěžují řidiče roky