Cesta pro razítko byla jen malým výletem

„Přišly jsme si sem pro razítko,“ dovídám se od Barbory Sémové. Její kamarádka Ludmila Salačová přikyvuje. „My jsme ale z Loun, nevadí to?“ Brání se nejdříve paní Barbora, když je chci trochu vyzpovídat. To vůbec ne.

O tom, kde se tu vzaly, se paní Barbora krásně sama rozpovídá: „Byly jsme tady už loni, to jsme se dozvěděly, že tu dají získat valentýnská razítka. Od té doby si to nesmíme nechat ujít. Poslaly jsme pohledy celé rodině i známým a kamarádkám. Jedno razítko si dáme samozřejmě do kroniky, kterou si společně píšeme.“

Dámy přijely vlakem do Kounova a odtud došly pěšky do Milostína. To byl podle nich jen takový kratší výlet. Jinak se pravidelně vydávají i na výlety o hodně delší. O tom všem si pečlivě píší kroniku. A činí se. Už načaly třetí. O víkendu se chystají do Úštěku na masopust a jarmark. A každou trasu mají jako správné cestovatelky pečlivě zpracovanou.

„Cíle si hledáme na internetu a na mapách. Pak si vypíšeme, kudy půjdeme, co v jednotlivých vesnicích uvidíme. Třeba si najdeme, ze kterého století je tamní kostel. Zkrátka všechno, co nás zajímá,“ vysvětluje paní Barbora. A má pravdu. Itinerář výletu pro razítka má pečlivě vypsaný na papíře. Odjezd vlaku z Loun, příjezd do Kounova, otevírací dobu milostínské pošty, cestu zpět a odjezd vlaku. Nechybí ani zastávka v kounovské restauraci.

Nabízí se otázka, jestli jsou tyhle čiperné dámy z nějakého spolku. „Kdepak,“ vyvede mě z omylu paní Ludmila. „My jsme spolu byly léta v lounské nemocnici jako zdravotní sestry. Jednou jsme se potkaly na náměstí a řekly si, že bychom mohly něco dělat, když už jsme v důchodu. Bylo to v roce 2004. Zkraje jsme takhle chodily čtyři. Teď jsme zbyly jen dvě.“

Ještě loni vypracovávala paní Barbora graf, kdo kolik ušel kilometrů. Vycházelo to až tisíc kilometrů za rok. „Já jsem na to zapisování tak troch blázen. Dělala jsem dříve vrchní sestru,“ přiznává se paní Barbora. „A byla velmi pečlivá,“ dodává Ludmila. Ženy vyráží za každého počasí, protože je to baví a hýbat se musí. Mají vnoučata, ta občas hlídají. Posilovny a tělocvičny je nelákají.

Dámy už mají naplánováno plno výletů dopředu. A nechodí jen po okolí. Nejdál se dostaly do Polné na Moravě. Vypravily se tam za kolegyní, která tam šla za prací na umístěnku. „Dříve jsme neměly na výlety čas. Dělaly jsme na směny. Až teď v důchodu se rozkoukáváme a poznáváme, kde co je. A že je na co se koukat,“ zkonstatovaly obě dámy a vyrazily na cestu do Kounova.

Paní Barbora na sebe ještě prozradila, že organizuje srazy zdravotních sester z lounské nemocnice. Schází se jich prý hodně a dokonce i mladé, které ona nezastihla. „V nemocnici se nám líbilo, vždyť jsme tam sloužily více jak třicet let. Bylo nám spolu dobře a udělaly jsme kus pořádné práce. Bohužel, dneska je to všechno pryč.“