Tisíce vysídlenců z Ledrenského údolí (Itálie) k nám zavály strasti první světové války. Jen díky tomu ale vznikla mezi českými a italskými rodinami pevná přátelství, která leckdy přetrvala dodnes napříč generacemi. A nová přátelství se navazují. Po sto letech se letos vydali po stopách svých předků lidé z údolí Valle di Ledro a Valle di Gresta. Bezmála stovka italských hostů navštívila během víkendu několik středočeských měst a obcí, které jejich předkům
kdysi poskytly azyl. Nás zajímal sobotní program, kdy vzácní hosté navštívili obec Panoší Újezd na Rakovnicku.

Na místním hřbitově položili věnec na hrob dvou svých rodáků. Giacomo Cassoni zemřel na Rakovnicku hned v roce 1915 ve věku 87 let a Giovita Mora v roce 1917. Bylo mu 66 let. Četnou italskou delegaci přivítal i Petr Cafourek, který se již řadu let zabývá pátráním po osudech italských vysídlenců na Rakovnicku.

Památeční cestu po středních Čechách uspořádaly český „Spolek přátel Ledra" a italský „Kulturní spolek přátel Čech a Moravy". Projekt „Boemia mia" byl zahájen v Italském kulturním institutu v Praze vernisáží výstavy historických fotografií a koncertem Hudby Hradní stráže a Policie České republiky a italské kapely Böhmische Judicarien.

V Panoším Újezdě hosty z Itálie spolu s již zmíněným Petrem Cafourkem přivítali také místní starosta Josef Heller a starosta města Rakovníka Pavel Jenšovský. Za italskou stranu hovořil předseda Svazu obcí Valle di Ledro Giuliano Pellegrini.

Historie
Tridentsko (včetně Valle di Ledro) bývalo součástí rakousko-uherské monarchie. Muži z této oblasti byli tedy také vysláni do bojů na ruskou a srbskou frontu. Jenže Tridentsko bylo hraniční oblastí a předpokládal se zde tedy průběh fronty. 24. května roku 1915 bylo odsud více než 75 tisíc starců, žen a dětí co nejrychleji evakuováno.

V naší republice přežívali různě. Na sálech hostinců, ve sběrných táborech, ale ponejvíce přímo v jednotlivých rodinách.
Byla to velice těžká životní zkouška – bez finančních prostředků, bez znalosti reálií a českého jazyka,v těžkých válečných časech, ve které však obstáli na výbornou. Po počáteční nedůvěře místního obyvatelstva si záhy svou pracovitostí, skromností a zbožností získali úctu a lásku Čechů.

Dnešek
To potvrzuje i Petr Cafourek: „Před osmi lety jsem viděl v televizi dokument popisující osudy italských vystěhovalců v Čechách. Jako malému dítěti mi babička vyprávěla, že když za první světové války měli s dědou v Rakovníku pekařství, chodil jim tam pomáhat nějaký Ital. Ten dokument mi vzpomínku oživil a já si na internetu našel adresu na Giuliana a od té doby jsme v kontaktu." A tak se Petr Cafourek dostal ke Svazu obcí Valle di Ledro v Itálii, jehož předsedou je zmíněný Giuliano Pellegrini.

Role překladatelky se ujala Klára Kytková, více-předsedkyně Kulturního spolku přátel Čech a Moravy: „Žiji v Itálii. Zabýváme se dohledáváním dokumentů, organizováním akcí. Před pár lety jsme například zorganizovali kurz českého jazyka. Ve Valle di Ledro jsou šikovní lidé. Dokonce vaří českou kuchyni. Mají zkrátka Bohemii v DNA. Vyrůstali na našich knedlících a lívancích. Jsou tam i restaurace, které vaří českou kuchyni."

Petr Cafourek zdůraznil: „Jsem rád, že dojeli, protože Rakovník byl prozatím tak trochu odstrčený. Vše se směřovalo spíše na Chyňavu, Svatou Horu, Buštěhrad. Je to první větší akce na Rakovnicku a byl bych rád, kdyby navázané přátelství pokračovalo i nadále a my je někdy v budoucnu povozili i po obcích, kde kdysi jejich předkové na Rakovnicku pobývali," nastínil Petr Cafourek s tím, že doposud se mu podařilo dohledat, že Italové žili v pětadvaceti obcích na Rakovnicku.
„A to ještě nejsme na konci! Jsme tak ve třetině práce. Zjistili jsme totiž, že na Rakovnicku žilo kdysi přes tři tisíce Italů!" upozornil Cafourek.

Z kouzelného údolí Valle di Ledro v italském Trentinu přijel na Rakovnicko také Adriano Bondi. Rodák z vesničky Locca a člen rodiny udržující nepřetržitě od roku 1915 styky s rodinou Růžičkových z Nového Knína.

Jaký dojem si budete odvážet z České republiky zpět do Itálie?
Samozřejmě to na mě působí obrovsky. Byli jsme v Čechách opět krásně přivítáni. Já konkrétně jsem zde byl již několikrát, protože jsem vděčen, jak krásně zde bylo kdysi o naše předky postaráno. To je pro nás, kteří jsme dnes z Itálie přijeli, něco úžasného. Poprvé jsem přijel do Čech v roce 1979 a můj otec před rokem 1965. Když se zajedete podívat do Nového Knína do baru k Růžičkovým, tak tam visí na stěně obrázek mého otce. Tak silné přátelství mezi námi stále vládne. Stále jsme s Růžičkovými v kontaktu, scházíme se, píšeme si.

Kdo z vaší rodiny přijel před sto lety do Čech?
Vše znám z vyprávění svého otce, kterému tehdy bylo dvanáct let. Žili v Novém Kníně. Můj otec Giuseppe, po vašem Pepa. A babička a tety.

Kdo je přijal?
Byli ubytováni v rodině a pomáhali se vším, co bylo potřeba. Tak třeba tatínek chodil pást husy.

A nějaký konkrétní zážitek, který popsal?
Prý pásl snad stovku hus. Najednou se všechny zvedly a utekly. A on tam stál a plakal. Myslel na to, že se bez nich nemůže vrátit zpět. Že se o něho tak pěkně starají a on jim ztratil husy. Jenže ony se naštěstí zhruba po hodině vrátily! Byl prý moc šťastný.

Všichni se pak vrátili po čase zpět domů do Itálie?
Skoro všichni, jen teta Octavia zde umřela.