Historik umění Petr Vaňous vysvětluje: „Svatopluk Klimeš vystavuje s Jiřím Kačerem. Normálně, přirozeně, přátelsky, bez nějakých větších nároků na to, aby výstava byla institucionálně zakotveným projektem, to jest aby sledovala nějakou předem stanovenou koncepci, a tu se pokoušela dostupnými prostředky naplnit. Spíše je tu snaha se tomuto provozu alespoň na chvíli vysmeknout."

Petr Vaňous popisuje, že struktura výstavy tvořená artefakty je otevřená jako pole či volná krajina končící pomyslným horizontem, který je ale pouze zdánlivým ohraničením prostoru, neboť se s každým dalším pohybem a změnou stanoviště mění. „Z tohoto základního vztahového schématu – pole a horizont – lze odvodit spojitosti a rozdílnosti obou autorů, kteří jsou si svou námětovou a výrazovou vzdáleností poměrně blízko," konstatuje Petr Vaňous.

Jiří Kačer je sochař a Svatopluk Klimeš pracuje s papírem, ohněm a případně také suplujícím umělým světlem. „Kdybychom hledali spojitosti, pak je nalezneme ve vztahu k několika směrodatným fenoménům. Oba pracují s takzvanou pamětí materiálu," upozorňuje dále Petr Vaňous a vysvětluje, že matrice papíru sice vykazuje jinou životnost nežli kámen či kov, princip časového otisku je však shodný. Rozdíl je podle něho v dimenzi uchování, v kapacitě, kterou materiál umožňuje a nabízí. „V obou případech si člověk zahrává s něčím, co jej přesahuje," upozorňuje historik umění Petr Vaňous.