Jak jste se k filmování dostal?
Ludvík Hradilek (LH): Ve filmu Na samotě u lesa hráli mí dva mladší sourozenci. Mojí matce se to moc líbilo. Sledovala noviny, až našla, že shánějí nějakého pračlověka. Když jsem šel na konkurs, to mi bylo asi šestnáct, jeden kluk říkal: „Hele, toho vyberou, ten je hrozně vychrtlej!" Hledali blonďatého sportovního chlapce. Já nikdy nesportoval. Po několika konkurzech mě vybrali asi z šesti set kluků.
Jaký jste dostal honorář?
LH: Za natáčecí den jsem dostal, tuším, sto třicet pět korun. Ve smlouvě jsem měl zhruba sto natáčecích dnů. Dostal jsem asi pětadvacet tisíc.
Hrál jste ještě někde?
LH: V báječných mužích s klikou jsem hrál Martina Friče. Ale studovat herectví jsem nešel.
Jak se na film dívaly vaše děti?
LH: Mám tři dospělé děti. Reakce od nich si moc nevybavuji, myslím, že jím tak trochu pohrdali. Ale moji malí synovci v kině tenkrát křičeli: „Ludvíku, uteč!"
Proč filmové postavy nosily kožešiny, když v té době zemědělci už tkali látky?
Karel Sklenář (KS): Bylo to na přání kostýmního výtvarníka Theodora Pištěka. Chtěl, aby to bylo efektní a zajímavé. Až později ty zemědělce oblékl do nějaké pytloviny. Jinak se kožešiny nosí v létě chlupem ven a v zimě opačně. On to, myslím, ani nerozlišoval.
LH: Aby nám nebyla mezi natáčením zima, měli jsme ušité speciální kožichy a ty byly chlupem dovnitř, ale na natáčení jsme je nosili opačně.
Při natáčení byl prý problém točit v listnatých lesích, protože se jehličnaté tenkrát nevyskytovaly?
KS: Zemědělci pobývali v nízkých listnatých porostech. Doporučoval jsem filmařům exteriéry s podstatou listnatého lesa. Dlouho jsme je hledali. Točilo se i na Křivoklátsku u Oupořského potoka. Režisér Schmidt chtěl, aby se vše odehrávalo ve skalách kvůli dramatičnosti, jenže tam zemědělci vůbec nežili, protože by se tam neuživili. Vesnici jsme postavili v zámeckém parku v Hoříně u Mělníka. Měla tam zůstat jako trvalá atrakce, jenže materiál dlouho nevydržel.
LH: Vzpomínám si, že část se natáčela i ve Skryjích.
Jak vzpomínáte na scénu, kdy vás Divous cpe zrním?
LH: Tu si dobře pamatuji. Cpal mě prosem a dost jsem se dusil. Podruhé mě Zdeněk Srstka sejmul hranou malíku za krk a já jsem omdlel. Scéna se měla opakovat a já už jsem to nedokázal, protože jsem se pokaždé skrčil.
Jaké to bylo v řece na lodi?
LH: Točili jsme na Labi pod Špindlerovým Mlýnem, kde se jezdí slalom. Tu loď drželi. Sokol si vzal menší. Já jsem dostal hrozně těžkou a musel jsem pádlovat větví. Všichni na mě křičeli: „Rychleji, rychleji!"
Jak jste vycházel s Jiřím Bartoškou mimo natáčení?
Moc jsme spolu nepobyli. Vzpomínám si, že jsme spolu byli ubytovaní, ale on tam tak často nebyl.
Četl jste knihy Eduarda Štorcha?
Určitě jsem je četl. Dokonce jsem si vybavoval místa, kde jeho hrdinové byli, třeba na Letné nebo v Šárce.
Věnoval jste se potom filmu?
LH: Vůbec ne. I když jsem na něj nezanevřel a rád na to vzpomínám. Jsem vyučený umělecký truhlář. To jsem dělal deset let. Od devadesátého roku pracuji v novinách jako fotograf. S partou kamarádů jsem před revolucí dělal samizdatový časopis Revolver Revue. Po revoluci vznikl časopis Respekt, tak jsem nechal truhlařiny.