V pátek jsem vysedl v Rakovníku z vlaku a napojil se na trasu závodu. První asi dva kilometry mi hlaďoučký asfalt cyklostezky šumí pod koly, větřík příjemně chladí, Rakovnický potok po mé levici tiše zurčí a já si připadám jak v sedmém cyklistickém nebi. To není závod, to je pohoda. Oněch pouhopouhých šest set metrů převýšení uváděných v propozicích mě vůbec netrápí… Tedy až do doby, než těch zpropadených šest set metrů převýšení okusím asi třikrát na dalších třech kilometrech. Pěkně to mají vymyšlené, pořadatelé jedni.

Po dvou kilometrech na ukázkovém rovném asfaltu přijde ostrá zatáčka vpravo a v pětadvaceti stupních tepla mi zmrzl úsměv na tváři. To když jsem se ocitl pod kopcem s úhlem stoupání dobrých devětaosmdesát stupňů po lesní cestě plné výmolů, listů, šišek, kamení, kořenů a jiných přírodních zákeřností.

Tenhle úsek trati je nejhorší extrémní zátěž hned na počátku. Plíce kdesi za sebou, jazyk se mi zamotává do předního kola a pot plní koryto potoka, jímž se právě na jedničkový převod pokouším vyšlapat kamsi nahoru. To je už několikátý kopec. Cítím se sice jako Egon Ervín Kisch, Zuřivý reportér, ale není mi to nic platné. Po několika minutách pohlédnu před sebe a s krajní nelibostí zjišťuji, že jsem se nepohnul ani o píď. Kola v listí a kamínkách podkluzují, já se i s kolem kácím jako podťatý a hluboce oddechuji.

„Tenhle přírodní rotoped mi byl čert dlužen…"

Když kolo konečně vytlačím nahoru, jsem pevně rozhodnut trať vzdát. Lépe se to však řekne, než udělá, zvláště ve chvíli, kdy nevíte, kde jste a kudy máte ten zpropadený závod (ač nanečisto) vzdát… „Holt budu muset pokračovat," takže vzhůru dolů, abych se za chvilku opět šplhal nahoru. V půlce kopce zastavuji, slézám a oddechuji. Myslel jsem si, že jsem (opět) na konci svých sil, ale když cosi zašustilo za mnou ve křoví, přehodnotil jsem názor a následujících pět set metrů by bylo bývalo na rekord.

Po drsném začátku se trať pomalu rovná a nečeká mě už žádné prudké stoupání… Tedy v porovnání s prvními kilometry. Zato kopce dolů jsou prudší a prudší. Osměluji se, jízda mě znovu začíná bavit, sice ještě občas tlačím, ale už se i kochám přírodou. Ptáci zpívají, hrubý štěrk odlétává od kol, brzdy se začínají pálit a mně náhle přeskočilo vlastní kolo přes hlavu, zatímco já nosem vyrývám brázdu do kamenité lesní cesty. Kolo se ještě párkrát přetočí, já ujedu ještě několik metrů po břiše… (Netušil jsem, kolik sprostých slov znám.) Na příště si rozhodně vezmu rukavice. Zaplaťpánbůh za helmu. Naštěstí nemám nic zlomeného, jen mám poškrábaný hrudník, natržené koleno, holeň, dlaně a sakra… i šortky. Nicméně jsem nyní z kopců získal respekt, což mne možná zachránilo, neboť závora přes cestu těsně pod dalším prudkým kopcem byla skutečným překvapením.

Ke značení závodu snad není co vytknout, ačkoli mnohokrát za cestu zažíváte déja vu aneb Tady už jsem byl. Je to proto, že cesta se často kříží a kolikrát se stane, že si člověk při sjezdu říká: „Díky bohu, že tohle nešlapu do kopce," a co čert nechtěl, za hodinku šlapete po té samé „cestě" (uvozovky jsou mnohdy namístě) opačným směrem vzhůru.

Byla to neskutečná úleva, když jsem se z posledního, snad nejhoršího, kopce skutálel dolů, doslova vypadl z bujných rakovnických hvozdů, na tachometru mi naskočil dvaatřicátý kilometr, a já tak dorazil do cíle. Stejně, jako mi úsměv zmrznul při pohledu na to, co mě čeká, když jsem odsud startoval, zamrzl mi úsměv i nyní ještě musím dojet domů.

Navzdory všem útrapám a zraněním můžu Rakovnické cyklování vřele doporučit zkušeným cyklistům. Příští rok však raději napíšu něco o akcích pro děti …

Autor: Jakub Černý