Nové Strašecí – Čerstvá Sportovkyně roku 2014 v kladenském okrese a ve Středočeském kraji a mistryně světa v aerobiku Kateřina Šmejkalová ze Stochova se zúčastnila čtvrtého ročníku Novostrašeckého běhu. S číslem deset zdolala trať hlavního závodu o délce šest kilometrů. Startovní číslo jí slavnostně předal na radnici starosta města Nové Strašecí Karel Filip. Desítka je její oblíbené číslo.


Na kontě má deset světových titulů. Od roku 2006 vyhrává s týmem, v páru i v jednotlivcích tituly mistrů světa.

Co pro vás znamenají všechna ocenění, která jste získala?

Titul Sportovkyně roku 2014 Kladenska jsem dostala na plese sportovců Kladenska. Už dvakrát jsme ocenění získali jako tým. Kromě toho jsem získala ocenění sportovního deníku. Bylo to pro mne skvělé ocenění od města Kladna. Na sportovce Středočeského kraje nás nominovala trenérka. To jsem nevěděla. Je škoda, že město nemá údaje o všech sportovcích, takže sportovci, kteří se do soutěže nenominují, nemohou vyhrát.

Cenu Sportovec Středočeského kraje jste přebírala v Příbrami. Jaké to bylo?
Tam jsem žádné ocenění nečekala. První jsem získala cenu Deníku. Bylo to sympatické ocenění redaktorů. Pak jsme vyhráli ještě v družstvech dospělých. To jsme nečekali, protože tam byla celá řada odlišných sportů, kajakáři, atleti. Náš sport mi připadal úplně jiný, protože se nedá měřit v metrech ani ve vteřinách. Vítězství v kategorii jednotlivců jsem vůbec nečekala. Počítala jsem s umístěním tak do desátého místa. Je to skvělé ocenění celé mojí kariéry a vlastně i tohoto sportu. Aerobiku si nikdo moc v republice nevšímá, přitom má hodně velkou dětskou základnu.

Kdy jste se poprvé potkala s aerobikem?
Začala jsem v šesti letech. Dělám ho osmnáct let. Kromě medailí ze závodů jsem nikdy žádné ocenění nezískala.

Přivedl vás někdo k němu?
Maminka viděla, že pořád tancuji a válím se po zemi. Začala jsem v pěti letech gymnastikou. Díky ní jsem získala flexibilitu v nohou. Ale bála jsem se kladiny a bradel. Také jsem byla v tu dobu tlustá. Křičeli na mě, že mám velké břicho. Tak mě maminka v šesti letech dala na aerobik. Lenka Procházková si nás vyhlédla mezi závodnice. Tenkrát jsme se ještě dělili na závodnice a podzávodnice. Od jedenácti let jsme začali jezdit na soutěže a vyhrávat a od té doby to držíme.

Jak se tedy hodnotí aerobik?
Na závodech předvádíme dvouminutovou sestavu. Je to spíše estetický sport, hodnotí se krása. Známkuje nás sedm porotců. Cvičí se také hodně rychle, stále se mění směr, takže nestačím při tom ani na nic myslet. Porotce nevnímám. Občas trenérku, nebo lidi na straně, jak mi fandí. Důležitý je také výraz a stálý úsměv. Když už je člověk „vyzávoděný", nemusí na nic myslet a jen cvičit a usmívat se, a to se pozná.

Aerobik je fyzicky hodně náročný sport. Je to pravda? A jak často trénujete?
Komerční aerobik v tělocvičnách se hodně odlišuje od toho našeho. Základní kroky zůstaly. K nim přibyly prvky síly, kliky, zvedačky na rukou, švihy k hlavě, skoky. Zbytek sestavy vyplňují základní kroky, co se běžně cvičí. Trénuji podle toho, jak mám závody, minimálně čtyřikrát až šestkrát týdně. Cvičím ve dvou kategoriích. S osmičlenným týmem trénujeme třikrát týdně. Sama za sebe trénuji dvakrát až třikrát týdně. Takže to vychází na pět až šest tréninků týdně. Nyní máme právě vrcholnou přípravu. Absolvovali jsme tři nominační závody na mistrovství světa a Evropy.

Co vás ještě čeká?
V polovině května pojedeme na mistrovství Evropy do Dortrechtu. V létě je pauza. V prosinci nás čeká mistrovství světa na Martiniku ve Střední Americe.

Střední Amerika je kus světa. Nemají závodníci problém a aklimatizací?
To ano. Už do Austrálie jsme museli letět o mnoho dříve. Posun o osm hodin a úplně jiné klimatické podmínky mi hodně „zatočily" s tělem. Po prvním cvičení jsem pocítila velkou změnu ve svalech. Myslela jsem, že to ani neodzávodím. Ale za pár dní jsme se srovnali a nakonec jsme také vyhráli. Sezona bude také s Amerikou delší. Mistrovství je až v prosinci a my běžně končíme v říjnu. Tři měsíce pak potřebujeme na natrénování nové sestavy. V březnu, dubnu už začínají další nominační závody.

Kdo se nejvíce mistrovství účastní?
Nejvíce Rusové, Australané a Češi. Méně pak Belgičané, Nizozemci. Americké země se vůbec neúčastní. Mají jiný svaz i jiný styl.

Cvičila jste také v páru…
Ano, a ještě na předávání Sportovce roku jsem počítala, že tomu tak bude i dál. Ale týden před prvním nominačním závodem se můj partner dozvěděl, že by si měl měsíc odpočinout kvůli zdravotnímu stavu. Rychle jsem sestavu předělala pro jednotlivce. V prvním nominačním závodu jsem stihla být na třetím místě. Abych se mohla nominovat na mistrovství světa a Evropy, musím se umístit třikrát do třetího místa. V páru by to bylo snazší, není tam taková konkurence. Ale vypadá to, že se letos nenominujeme.

Jak jste se dali dohromady s vaším partnerem, když je z Austrálie?
On je z cestovatelské rodiny. Zalíbilo se mu tady a rozhodl se, že tu na rok zůstane. Já byla nejlepší u nás, on v Austrálii, tak jsme se dali dohromady. Lidé nás ale měli rádi. Cvičili jsme s radostí a bylo to na nás vidět. Tím jsme bavili i diváky. Cvičili jsme každý za jeden klub. Já za kladenský a on za pražský, takže fanoušků jsme měli vždy hodně. Bohužel onemocněl. Uvidíme, jestli dostaneme divokou kartu, to bychom na mistrovství světa jeli i bez nominace. Pokud nebude v pořádku, budu závodit jen já za jednotlivce.

Co je těžší: cvičení v páru, v týmu nebo sama?
Cvičení s partnerem bylo hodně těžké, protože je to kluk a navíc Australan. Domlouváme se anglicky. Já byla zvyklá cvičit sama a vždy dodělat sestavu. On pak měl nějaké zdravotní problémy a v polovině třeba přestal. Cvičila jsem s ním ale ráda. Jsme moc dobří kamarádi. Na druhou stranu to bylo těžší. Musela jsem pořád koukat, kde je a jestli jdeme stejně. V osmičlenném týmu už cvičíme dlouho, takže jsem na lidi, kteří se pohybují kolem mě, zvyklá. Nejsou tam také tak náročná postavení. Jde o synchronizaci cvičení. V páru nebo samostatně jsou navíc hodně silová cvičení, kliky, skoky. Nejtěžší je asi singl, pak cvičení v páru. V týmu je to pohoda.

Kdo vám dělá choreografie?
V poslední době si je děláme už sami. V osmičlenném týmu jedna z nás, Majda Husáková z Lán. Když jsem byla malá, pro jednotlivce mi tvořila sestavu jedna choreografka z Prahy. Tu jsem si platila. Pak jsem si ji tvořila sama. V páru jsme ji dávali dohromady my dva. Trenéři nás už jen korigovali, abychom byli stejně v pohybu. Zkraje bylo náročné se sladit. Australané mají jiné kroky v aerobiku i rytmus. Pak jsme se sehráli. Na konci sezony už to bylo dobré.

Dělat vrcholový sport je i finančně náročné…
Všechny výjezdy si platíme sami. Nominaci jednotlivců, dvojic i trojic náš sportovní svaz přispívá. Týmy ne. Přispívá nám i město Kladno. Teď požádáme o příspěvek i Středočeský kraj. Občas získáme sponzora pro klub.

Vyjet na mistrovství třeba do Austrálie není tedy finančně jednoduché…
Pokaždé vyjíždí sportovci na prvních třech místech. Tím, že svaz podporuje jednotlivce, ti vyjeli vždy. Někde zůstaly týmy doma. Ale pamatuji si, že když jsem byla malá, vždy se to nějak udělalo. Dali jsme peníze dohromady doma. Také trenérka sehnala sponzory. Do Austrálie nám platili letenku. Do Martiniku musíme sponzory také sehnat.

Máte život nabitý sportem. Co ještě děláte mimo toho?
Absolvovala jsem novostrašecké gymnázium. Teď studuji prvním rokem magisterské studium na vysoké škole ekonomické. Na zkrácený úvazek pracuji ve směnárně v Praze. Takže celý týden mám přesně rozložený. Nemám čas se nudit. S aerobikem počítám ještě tak dvě, tři sezony. Až skončím, ještě nevím, kam půjdu dál.

Nepustíte se na trenérskou dráhu?
Už se mě ptali, zda nebudu trénovat děti. Ale já dělám sport spíše pro sebe. V týmu některé holky děti trénují, ale ty cvičí jen jednu kategorii, takže mají více času. Já bych to už nestihla. Dneska mají děti fyzičku dost hroznou. Moc sportovat nechtějí a ani k tomu nejsou moc vedené. Netráví volný čas venku. Všechny musí být natlačené do nějakých kroužků, protože jinak by se nehýbaly.

Myslíte, že se děti změnily od doby, kdy vy jste byla malá?
Nevím, jestli bych je mohla vůbec trénovat. Některé děti jsou drzé. Hrají si při tréninku s telefonem, to jsme si vůbec nedovolili. Trénovala nás paní Karpíšková, co trénuje v kladenské sokolovně gymnastiku. Tréninky byly přísné. Měli jsme respekt. To děti dnes k trenérům nemají. Stále se jim něco nelíbí a něco se jim nechce.

Umíte si představit život bez aerobiku?
Zatím ne. Jsem s ním skoro každý den od šesti let. V tělocvičně jsem vyrůstala. U sportu zůstanu. Musím se hýbat. Moc ráda jím. Všichni mi říkají: „Ty toho tolik sníš a hned to vycvičíš, to je dobré. Ale komerční aerobik mě moc nebaví. Rovnou jsem přešla ke sportovnímu s gymnastickými kroky.

Do kolika let se dá cvičit aerobik na špičkové úrovni?
Lidé končí tak kolem pětadvacátého až sedmadvacátého roku. Mezi světovými závodníky jsou jen dva starší. Lidé odcházejí nejen kvůli zdraví,ale také si už chtějí budovat život. Zakládají rodiny a chodí do práce. Aerobik vyžaduje přípravu minimálně čtyři tréninky týdně, takže to nestíhají.

Zvládáte vůbec odpočívat při tak nabitém programu?


Moc ne.Většinou chodím jen do sauny a na masáže, do bazénu. Chodím tam po tréninku, ale i tak na to moc času není. Pauzu máme během letních prázdnin, to odpočívám. Od konce srpna do května je hlavní sezona. Ale odpočíváme i tak, že měníme sporty. Chodíme si zaběhat, na plavání, na jógu, do posilovny.

Je běh vaší oblíbenou disciplínou? Jak jste se dostala k tomu Novostrašeckému?
Bydlela jsem v Kladně. Před dvěma lety jsme se přestěhovali na Stochov. Na Novostrašecký běh mi přišla pozvánka. V běhu moc dobrá nejsem. Naše výkony jsou krátkodobé. Máme rádi krátké výbušné starty, protože máme v sobě krátkou výbušnou energii. Sestava je dlouhá dvě minuty, takže nějaké dlouhé běhy nemám moc ráda. Snažím se tělo vyhecovat, ale špatně se mi dýchá. Přesto mám běh ráda, protože je to po chůzi přirozený pohyb. Během doplňujeme tréninky. V letní přípravě běháme v Rumburku. Nejvíce jsem uběhla osm kilometrů. Když jsem bydlela v Kladně, moc příležitostí jsem k běhu neměla. Teď na Stochově běhám více.

Posloucháte při běhu hudbu ve sluchátkách?
Jen když běžím na pásu. To musím mít rychlé písničky. Venku mi vadí, že nemohu vnímat okolí. A také moc slyším svůj dech.

Jaké míváte při běhu časy?
Při běhání si čas neměřím, ani na pásu, takže ani nevím, za kolik co uběhnu. Sportuji pro sebe a pro radost. Výkony záleží také na tom, jaký je den, jak se vyspím, jak se cítím.

Běháte raději venku, nebo ve městě?
Nejvíce běhám polními cestami, protože než doběhnu k lesu, říkám si, dost, to by stačilo, a otáčím. Někdy si dám i běh městem. Ale mám raději měkčí povrchy.

Kateřina Šmejkalová:

Je absolventkou gymnázia v Novém Strašecí. Studuje na vysoké škole ekonomické. Bydlí na Stochově. Má titul Sportovkyně roku 2014 v kladenském okrese a ve Středočeském kraji. Je mistryně světa v aerobiku. V rámci Sportovce roku Středočeského kraje se Kateřina Šmejkalová stala i Hvězdou Deníku.