Za pořadatele besedy, Občanské sdružení Kostelík, upozornil Radim Perlín: „V jedné z nejmenších vesniček Rakovnicka, v Kostelíku na Slabecku, to zkrátka žije. Díky našemu místnímu spolku se zde konají koncerty, opravuje se kaple, vybudovala se vyhlídka nad Berounkou, sází se stromy a také významné osobnosti jezdí do kaple na přednášky."

A Eduard Stehlík pozvání do Kostelíka přijal dokonce už pošesté. „Tentokrát se zaměřil na budování československého pohraničního opevnění a na jeho význam při obraně republiky," nastínil Radim Perlín. Systém vybudovaných více než deseti tisíc malých, lehkých opevnění, doplněný o 230 velkých dělostřeleckých tvrzí a srubů, těžkých staveb, umožňoval neuvěřitelně efektivní ochranu území.

Eduard Stehlík se snažil během besedy hledat odpovědi na otázku, zda šlo protáhlé území tehdejšího Československa včetně Podkarpatské Rusi opravdu efektivně bránit. Připomněl, že po zahájení militarizace Německa rozhodla česká vláda o rychlém budování pohraničních pevností podle příkladu Maginotovy linie, kterou již na konci 20. let budovala Francie na hranicích s Německem a Itálií.

Jen zhruba 480 zaměstnanců nově zřízeného Ředitelství opevňovacích prací se známou zkratkou ŘOP muselo od roku 1935 rychle navrhnout, vyprojektovat, rozhodnout o materiálech, vybrat stavební firmy a prověřit je, zajistit zbraně a výcvik armády, která měla jednotlivé pevnosti obsadit. „Posluchači se mimo jiné dozvěděli, že se v neuvěřitelném tempu podařilo rozhodnout o budování na klíčových obranných linií podél severní československé hranice od Krkonoš až k Ostravě. Rychle se budovala i obrana na jižní hranici a stavěly se další a další malé pevnosti podle velmi sofistikovaného plánu tak, aby nemohlo dojít při případném útoku k přestřižení republiky napůl," popsal Radim Perlín.

Zajímavou informací, kterou Eduard Stehlík řekl, je ta, že byl v rámci prací na jednotlivých pevnostech vyvinut speciální armovaný beton, který chránil pevnosti. Používal se pouze jeden specifický typ cementu, jednotlivé stavby byly zcela přesně a důsledně kontrolovány z hlediska jejich odolnosti a kvality výstavby. „Zbrojovky rychle vyvinuly a dodaly některé lehké zbraně, jako jsou kulomety, ale těžké pěchotní sruby byly osazeny i houfnicemi, minomety a dělostřeleckými děly," upozornil na další fakta z vyprávění Eduarda Stehlíka Radim Perlín s tím, že byl souběžně vyvinut speciální systém ventilace a ochrany jednotlivých bunkrů a mnoho dalších vynikajících vojenských nápadů a inovací. O to větší zklamání pak zažili nejen vojáci, ale i stavitelé a dělníci na jednotlivých stavbách, když museli po Mnichovské dohodě tyto svoje pevnosti opustit.

„Na nevyřčenou, ale ve vzduchu visící otázku: Měli a mohli jsme se v roce 1938 bránit?, si tak každý, kdo přišel na naše povídání, hledal odpověď sám," dodal Perlín.