Vzpomněl si na srpen 1968: „Tehdy nepřijeli na chmel všichni brigádníci a protože jich bylo málo, šli jsme česat snad všichni žáci kromě prvňáků tehdejší Základní devítileté školy v Hořesedlích i s panem učitelem Kodýtkem. Bylo nás asi třicet. Česali jsme tehdy za Zetkem. Já měl osm let, načesal jsem tak tři, čtyři věrtele. Stihli jsme při tom dělat i různé lumpárny.

Házeli jsme po sobě hroudy, nebo je rozhoupali na drátu. Celý den na chmelnici byl pro nás dlouhý. Když jsme viděli, že jede pan Anton s koňmi se svačinou, byli jsme u něj první. Ráno nám byla zima, v poledne už zase horko. Ale na chmelnici jsme vydrželi, když jsme tam byli všichni, měli jsme to jako pionýrský tábor. A myslím si, že jsme šli o pár dní do školy, takže to nás tam také drželo."

Jiří Macourek česal chmel i dál. Později chodíval s celou partou kamarádů a spolužáků ze vsi. Byl to pro ně pěkný přivýdělek.V osmi letech si vydělal asi stovku, což tenkrát pro něj byly přece jen nějaké peníze. Později kluci česávali deset a více věrtelů. „Rádi jsme chodili sypat starším paním, třeba paní Krejčové. Špatně chodila, ale hrozně rychle česala. No, a když jsme šli s jejím košem k míře, ona zatím česala do našeho Když něco od míry v jejím koši zbylo, bylo to naše. Tak jsme se předháněli, kdo jí půjde měřit," vybavil si Jiří Macourek.

Rodiče byli také spokojeni. Věděli, že jejich děti jsou od rána do pěti na chmelnici a nevyvádějí někde lumpárny.