Není divu. Na Křivoklátsku se narodil a ví tedy dobře, v jak jedinečném prostředí dostal možnost se svojí rodinou žít. Jeho vášní je rybářský prut a je proto jasné, na jaké téma si s ním dnes budeme povídat.

Při jaké příležitosti vznikly fotografie, se kterými jsi se dnes podělil se čtenáři Rakovnického deníku?
Fotky ryb jsou mé úlovky z letošního a loňského roku. Kromě sumce dostaly ostatní ryby svobodu. Parmu vždy pouštím podle úmluvy mezi Hugem a Otou Pavlovými, kteří též parmy pouštěli. Kapra profesora nad 70 centimetrů též pouštím. Na snímku vidíte kapra, který měřil 85 centimetrů. A úhoře pouštím jen zcela výjimečně. Ten na fotce má kolem 80 centimetrů a poslal mi ho spolu s dalšími z rybářského nebe Hugo Pavel. Sumce, který měřil 132 centimetrů, jsem vyudil.

Jak vzpomínáš na chvíle strávené ve společnosti Jakuba Vágnera, současného českého mediálně známého „rybářského guru"?
Fotky s Jakubem Vágnerem jsou z června 2015. Vznikly během přípravy a natáčení seriálu České televizi S Jakubem v přírodě.
S Jakubem jsem se několikrát setkal díky Otovi Pavlovi, kterého do tajů rybařiny zasvětil můj děda Karel Prošek. Vzpomínám na naše první setkání na přívoze při nočním chytání úhořů, kdy byl čas celou noc si povídat o rybách. Prošli jsme spolu místa, které Ota proslavil ve svých knihách. Jakuba nejvíce uchvátilo místo, kde se i dnes úplně zastaví čas – Kouřimecká rybárna.

Kdy jsi ty poprvé usedl na břehu řeky a nahodil prut?
Rybařím od svých osmi let. Rád vzpomínám na krásné chvíle, které jsem prožil na malém rybníčku za vsí, se svým prvním bambusovým proutkem. Ale nejvíce mě přitahovala řeka Berounka, asi díky kořenům, které zde zanechali moji předci převozníci. Praděda Václav Prošek převážel 1909-1914 a děda Karel Prošek převážel 1928-1944. Poprvé jsem usedl u Berounky a nahodil prut s Otou Pavlem v Kouřimecké rybárně (1972). Dodnes vzpomínám na jeho moderní rybářské vybavení a uloveného svého prvního kapra na řece.

Nemohu se nezeptat na tvůj dosavadní „top" úlovek…
Můj největší úlovek byl úhoř 112 cm chycený v roce 1979, kdy režisér Karel Kachyňa natáčel film Zlatí úhoři. Ale je možné, říkám si dodnes, že mi ho poslal z rybářského nebe sám Ota Pavel.

U vody jsi strávil velký kus života. Co tebe osobně k ní neustále přitahuje?
Pobyt u vody a rybařina je pro mne důležitá součást mého života. Učím se naslouchat nejen vodě, ale i jejímu okolí. Čím více dní trávím u vody, tím lépe se s ní dokážu sblížit a chápu její zákonitosti. A také je to relax, oddych, a když se pořádně roztočí cívka navijáku, i adrenalin.

Připravuješ také ty sám ryby a pokud ano, prozradíš nám svůj nejoblíbenější recept?
Ano, ryby připravuji velice rád, od zpracování až po konečnou úpravu. Mám osvědčené recepty od Huga Pavla, Miloše Štěpničky. Třeba zkuste kapra nakyselo v aspiku.
Připravíme si filet z kapra. Svaříme vodu s novým kořením, pepřem a bobkovým listem. Přecedíme přes jemné síto a získáme „voňavou vodu", do níž dáme nabobtnat želatinu (dnes se koupí opravdu dobrá). Rozpouštím ji při teplotě max. 60°, protože želatina se nevaří. Aby byl aspik příjemně sladkokyselý, přidávám ocet (na 1 litr aspiku 2 dcl octa) a zároveň vhodím několik hrstí cukru.
Filet z kapra uvařím v hodně osolené vodě, i do ní přidám trochu octa. Pak nechám filet vychladnout. Do aspiku pak dávám maso s kůžičkou, přidám i trochu vařených jiker a také dekorativní suroviny, jako kousky naložených hříbků, kapie, natvrdo uvařené vejce a také zelenou petrželku. Směs naliji do misek a nechám ztuhnout. Podávám s dobrým chlebem, k té dobrotě servíruji bílé víno.

Mohl bys nám říci nějakou, v paměti již dávno zasunutou vzpomínku na svého děda Karla Proška, známého z knih spisovatele Oty Pavla?
Jednou děda rozzlobil nezabudického faráře. Pan farář byl pozván na nedělní oběd do Branova k sedlákovi. Když kráčel po zamrzlé Berounce, u samého břehu se pod ním prolomil led. Téměř po pás ve vodě začal volat: „Pane Bože, Pane Bože …". Když děda uslyšel volání, běžel panu faráři na pomoc. Než doběhl k panu faráři, volal na něj: „Pusť se boha a chyť se vrby". Farář dědu poslechl, chytil se vrby a děda ho vytáhl. Místo toho, aby dědovi poděkoval, dlouhý čas s ním nemluvil. Jak dlouho, to ví jen oni dva.

Předpokládám, že během štědrovečerní večeře podáváte tebou ulovenou rybu. Nebo se mýlím?
Ano, již několik let si rybičku na štědrovečerní večeři sám ulovím a připravím. Třetím rokem osobně vařím rybí polévku podle Miloše Štěpničky.