Tím dravcem byla káně Harrisova, mladá samička, kterou chová paní Věra Gilová z Dubé u České Lípy. Nedělala ukázky se svými dravci na hradě Křivoklát poprvé, ale tentokrát měla smůlu. Dravec seděl v klidu na její ruce a dělal radost přihlížejícím návštěvníkům. V jednom momentu se lekl neukázněného psa a prudce zamával křídly. Řemínek od sokolnických pout se paní Gilové vysmekl z ruky a káně zmizela z dohledu. Byl to její první volný let v životě.

Mnoho křivoklátských občanů po přečtení této SMS koukalo víc k obloze a na okolní stromy než pod nohy, ale až do pondělí se dívali marně. Okolo půl páté šli nějací lidé pěšinkou z Informačního a vzdělávacího střediska LČR na sportovně naučný areál a všimli si, jak se na vysokém suchém modřínu zmítá dravec, zamotaný pouty do větví. Vrátili se na informační středisko a zastihli ještě Miroslava Pechu ml. v kanceláři lesnického parku. Oznámili mu, co viděli, a v zápětí začal boj s časem. Nikdo nevěděl, jak dlouho tam dravec visí, a jak dlouho to ještě vydrží.

Zapojil se, kdo byl po ruce. Kontaktovali jsme hasiče i záchranou stanici AVES, ale stále jsme neměli řešení. Dravec se zachytil na slabém suchém modřínu ve výšce okolo 20 m a nedalo se k němu zajet žádnou technikou. Bylo po sedmé hodině, dravec se nehýbal, a v jednu chvíli jsme dokonce pochybovali, jestli vůbec ještě žije. Nezbylo, než hledat někoho, kdo by tam dokázal vylézt.

Od ing. Pavla Mouchy jsme dostali tip na Jiřího Krupičku z Račic, mladého stromolezce, který se živí ošetřováním vzrostlých stromů a v jejich korunách se cítí stejně dobře, jako na zemi. Na telefonát reagoval okamžitě a do dvaceti minut byl na místě i s celou rodinou. A musím říci, že po provedeném výkonu na něj mohli být právem hrdí. Okamžitě se rozhodl vylézt na sousední zdravý modřín a pokusit se to nahoře nějak vyřešit. V té době už se tam sešlo více diváků a fandilo jeho práci.

Poradil si jako zkušený profesionál. Uřízl jednu hákovitě zakončenou větev, rozhoupal vršek. Po několika pokusech se mu podařilo sousední strom zaklesnout a postupně přitáhnout. Pak už jen zbývalo dravce vymotat, uložit do vaku a spustit se na zem. Dostalo se mu uznání ve formě zaslouženého potlesku. Bylo to poprvé, kdy použil své umění na záchranu živého tvora a měl z toho ohromnou radost. S chovatelkou paní Gilovou, která si pro svého miláčka ještě ten večer na hrad přijela, jsem druhý den ráno mluvil. Káně už se vzpamatovala z prožitého stresu a chovatelka byla štěstím bez sebe. Rád tlumočím její díky Informačnímu a vzdělávacímu středisku LČR a všem, kdo se na zdárném konci této záchranné akce jakkoliv podíleli.
AUTOR: Ing. Miroslav Pecha