Na Českolipsku mu v krizi odborník nepomůže. Zubaři se cítí přetíženi, unaveni. Nedokážou se domluvit na víkendových pohotovostech.

Realitou pak je, že člověk, který léta pracoval, o chrup pečuje, chodí na kontroly a je veden u stomatologa, tak pokud poprvé za život potřebuje první pomoc od akutních bolestí zubů, tak se ji nedočká. Tedy ne v rozumném čase. Trýzněný má smůlu, i kdyby za akutní pomoc chtěl zaplatit. Ibalginem omračující utrpení nevyřeší.

V bolestech tápe a hledá, kam se obrátit. Zjistí, že v našem kraji je služba krajem zajištěna v KNL a na soukromé klinice. Formálně. Zájem je tak velký, že se v ordinaci postarají jen o pár naříkajících, kteří získali pořadový lístek na ošetření.

Mimochodem na zásadní okolnost, že se musíte právě dostat k „lístku s číslem“ žádné oficiální sdělení neupozorňuje. Občan, který je poprvé v takové situaci, si myslí, když čte, že pohotovost je od 8 do 13 a dorazí v 9 hodin, že se tak pomoci dočká. Rád počítá i s několikahodinových čekáním. Omyl. Pošlou ho pryč nebo o 50 kilometrů dál, kde je režim stejný.

Liberecký kraj si malér uvědomuje, ale přiznává, že mu chybí kompetence donutit zubní lékaře, aby se na pohotovosti podíleli. Problém celé ČR způsobila krátkozrakost po „sametu“. Tehdy stát dovolil, že stomatologie bude de facto jen podnikáním. A 30 let nezajistil vychovat více stomatologů a nebo lékařům, kterým pacienti nejsou „fuk“, nevytvořil důstojné podmínky, solidní odměny za tak nenahraditelnou službu.

K čemu jsou miliardové útraty státu za kdeco, když chybí pomoc od bolestí zubů. Povinnost postarat se o trpící i v mimopracovní době se musí stát samozřejmostí a být vynutitelná zákonem.