Po půl roce je ale všechno jinak. Za včerejšek, za jediný den, u nás přibylo tolik nakažených jako za celý již zmíněný březen. Můžeme se sice utěšovat malým počtem těch, jejichž smrt přičítáme covidové nákaze. Můžeme se chlácholit, že velká část pozitivních nemá žádné či jen mírné příznaky. Že vlastně vše je v pohodě.

Ale ono to v pohodě není. Máme sice zatím dost lůžek v nemocnicích. Pokud ale raketový růst nemocných bude pokračovat, i zde narazíme na limity. Infekce se u nás šíří 8x rychleji než v sousedním Německu a 12x rychlejí než v Itálii (nejnovější data zveřejněná včera jsou ze čtvrtka 17. září).

A právě Itálie stojí za zmínku. V březnu ji pandemie zasáhla nečekaně, plnou silou. Umíraly zde stovky lidí denně, nemocnice nezvládaly nával nakažených. Premiér Babiš opakovaně strašil italským příkladem: přece nechceme dopadnout jako oni.

Jenže vláda v Římě zareagovala systematicky, důsledně, srozumitelně. „Zamkla“ zemi tak přísně, jak to u nás zažilo jen pár měst, například Uničov. Italové si nastavili pravidla, která měnili minimálně: když jste uvnitř, musíte mít roušku. V dopravních prostředcích je každé druhé sedadlo „zakázáno“, jedněmi dveřmi se vchází, jinými vychází. Vše s jediným cílem: minimalizovat kontakt lidí. Vstoupit bez roušky do autobusu či vlaku je nemyslitelné. Nasadit ji vás donutí policista či samotní spolucestující.

A u nás? Sebestředně jsme podlehli vlastnímu úspěchu a dokonalosti. Ačkoli řada expertů varovala, že přijde druhá vlna, brali jsme to na lehkou váhu. Premiér nechtěl, aby mu někdo ničil fasádu úspěšného bojovníka s covidem. Nepříjemná data zamlčoval nebo dokonce nepravdivě prezentoval. Když Světová zdravotnická organizace před 10 dny (!!!) varovala před situací v Česku, tak jim premiér vzkázal, že mají mlčet, že tomu nerozumí… Když už se ministr zdravotnictví Adam Vojtěch odhodlal k výjimečně samostatnému rozhodnutí (nošení roušek ve školách), tak mu je jeho šéf obratem opravil či zrušil.

Česká společnost se tak dostala do stavu falešného klidu „zmákli jsme to na jaře, zmákneme to i teď“.

Andreji Babišovi, který sám sebe postavil do čela proticovidových aktivit, teď nezbývá než vrátit občany zpět do reality.

Měl by přestat ztrácet čas nesmyslnými akcemi typu „roušky do schránky“, které fakticky vůbec nic neřeší, jenom odvádějí vládu od skutečných řešení.

Místo toho by měl představit srozumitelná opatření, která druhý den nezmění výjimkami, a odstartovat rozsáhlou celoplošnou informační kampaň.

Měl by nejen ve věci epidemie nechat rozhodovat ty, kteří jsou kompetentní, a nedělat z nich jen jím ovládané loutky. Včerejší rozhodnutí o znovuobnovení centrálního krizového štábu je prvním krokem správným směrem.

Premiér Babiš by měl znovu, tak jako před půl rokem, promluvit k národu. Sebekriticky přiznat, proč jsme dneska uprostřed krizové situace. Oznámit, bez ohledu na to, že je pár dnů před volbami, co i nepopulárního konkrétně udělá vláda a co čeká od občanů.

Nemalá část lidí, zejména ti dříve narození, premiérovi stále ještě věří. Nejen oni, ale i ostatní občané by si zasloužili férově vědět, jak na tom jsme a jaký je plán vlády na postupné řešení situace. Pokud tedy nějaký existuje. Bez základní víry veřejnosti v to, že vláda ví, co dělá, se situace nezmění.