Olympiády si za více než sto let novodobé existence zažily své. Zneužití politickou mocí především v Berlíně 1936, bojkoty ze strachu o totéž v osmdesátých letech, teroristické útoky v Mnichově a v Atlantě nebo třeba přesuny na poslední chvíli kvůli neschopnosti olympiádu uspořádat. Ta se tak dostala znovu například do rakouského Innsbrucku.

Tokio 2020 (uspořádané v roce 2021) přidalo do portfolia další smutnou kapitolu: hry bez diváků v době koronavirové pandemie.

Kateřina Perknerová
Hic Koudelka, hic salta

I kvůli tomu debaty, zda mají olympijské hry smysl, v posledních letech získávají na síle. Duch olympijských her prý mizí a tento vrchol čtyřletého cyklu pro téměř každého sportovce si pro sebe ukradly velké nadnárodní korporace. Jak říká významný český podnikatel, investor a už i politik Jiří Hlavenka, olympiáda mnoho lidí (včetně něj osobně) „nebere“ už kvůli tomu, jak se na slavnosti, která má propagovat sport a zdravý životní styl, propagují firmy jako Coca Cola nebo McDonald´s, vyrábějící nezdravé nápoje a rychlopokrmy, přispívající k tloustnutí (už nejen) západní populace.

Radikálnější postoj dokonce říká: zrušme olympiádu, její sportovní duch se úplně vytratil. Olympijské hry jsou ekonomicky nerentabilní pro místa, kde se konají a zanechají po sobě města duchů (což je tedy pravda. Stačí se podívat, jak vypadají některá sportoviště třeba v řeckých Aténách nebo ruském Soči).

Jenže to není neřešitelný problém. Dá se mu předejít několika způsoby. Například tím, že se olympijské hry budou opakovat v určitých intervalech na stejných místech. Nebo tím, že náklady na olympijská sportoviště neponese pouze a jen pořádající země. Rozhodně to však nesmí být důvod pro zrušení her.

Martin Komárek.
Ty prokleté dálnice

A hlavně: žádný z hlasů pochybujících o smyslu olympiád nemyslí na ty hlavní, o něž zde jde především: na sportovce. S výjimkou několika odvětví jako je fotbal, tenis, golf nebo silniční cyklistika, jsou olympijské hry vrcholem čtyřletého snažení pro téměř každého sportovce.

Ano, pokud by se atleti, plavci, gymnasté a další cítili otroky ekonomických gigantů či politické moci, je správné o smyslu olympiády pochybovat. Ale z jejich úsilí směřujících k jednomu hlavnímu cíli a nefalšované radosti po úspěchu je jasně vidět, že to tak není. A olympiáda pro ně neznamená o nic míň než pro jejich předchůdce v době amatérského sportu.