Centrum spojuje děti s mentálním postižením s lidmi – hostiteli, kteří s nimi tráví pravidelně čas mimo jejich domácnost, navazují tak s nimi nové vztahy a děti získávají cenné zkušenosti. To vše se nám daří také v případě Moniky, jejího syna Járy, Soni a její rodiny. 

Jak byste z vaší perspektivy popsaly homesharing?

Soňa: Je to typ sdílené péče. Já mám to štěstí, že jsme se do toho zapojili jako celá rodina. Takže nejen já, ale i můj manžel Michal a tříletý syn Mikuláš, trávíme ten vyhrazený čas s Járou a jsme všichni spolu. Pro mě to jsou momenty, kdy to je opravdu intenzivní zážitek. Jdeme na vycházku, někam na oběd, Jára rád jezdí teďka v létě na kole, tak s ním vyjedeme do lesa a můj Mikuláš za ním sprintuje na odrážedle a my s Michalem běžíme za nimi. Pojímáme to tak, aby to dávalo nejenom mě s Michalem, ale i Járovi smysl.

Monika: My jsme do homesharingu šli hlavně z důvodu, že jsem cítila potřebu Járu připravit na jiné prostředí, na jiné lidi, aby měl jiné zážitky než jenom se mnou. Já to beru jako přípravu do jeho samostatného života.

Z čeho jste měly obavy?

Soňa: Složitější bylo, že jsme do toho chtěli jít jako celá rodina. Šlo o mého tříletého syna. Nevěděli jsme, jak na to bude reagovat, když ještě nemá potřebu si říct, jestli do toho chce jít, nebo ne. Proto to byla pro organizaci větší výzva, aby to párování vyšlo i z téhle strany.

Monika: Já jsem obavy neměla. Jenom jsem měla představu, koho bych si k Járovi představovala – nějakého studenta, který bude jezdit s Járou na kole. A myslím si, že i Soňa s manželem měli jinou představu. Ale pak jsme se potkali a ono si to všechno sedlo, protože Jára je sice velký, už je vlastně dospělý, ale umí to s malými dětmi, tak to hezky funguje.

Jaký je váš největší zážitek?

Soňa: Pro mě je to ten úplně první párovací den, když jsme měli první schůzku v Dobříši a rozhodli jsme se, že se půjdeme na chvíli projít. S Michalem jsme si říkali, jak ti kluci na sebe budou reagovat. Bude to dobré, nebude to dobré. No a po deseti minutách, co jsme se na té vycházce viděli, Jára rozpřáhl ruce, Mikuláš se rozběhl a už byli svoji. Padli si do náruče a to bylo krásný. Už v ten den jsme věděli, že to je ono.

Co vám homesharing dává?

Soňa: Ono je na tom kouzelné to, že jak je to hodně osobní a jde to do citů, tak vy jste v homesharingu, ale ani o tom nevíte. Najednou vzniklo nějaké přátelství, které je přirozenou součástí vašeho života. Nepřemýšlíte nad tím, že je to nějaký projekt. Pro nás už je to vlastně takový životní styl. I náš Mikuláš si udělal na Járu úžasnou vazbu, že ho má jako kámoše. Třeba takový příklad, jak jsem si já i manžel přetáhli homesharing do osobního života. Jára je nesmírně organizačně schopný. Takže já i v běžném životě, když se mi něco nechce řešit, tak si řeknu: „Jo, udělám to na Járu!“, což znamená, že to řeším hned.

Monika: U nás je to vlastně stejné. Homesharing nám přinesl nové lidi do života, které bychom ani nepotkali, protože každý bydlíme někde jinde a je to skvělé, jak se to celé propojilo, že z cizích lidí jsou najednou blízcí a je to velká podpora i pro Járu.

Jaká byla vaše motivace zapojit se do homesharingu?

Soňa: Mojí motivací bylo prolomit bariéry, které se mezi námi staví. A svému tříletému synovi jsem od mala chtěla ukázat, že ty bariéry tam nejsou. Já jsem ani primárně nemyslela na tu pečující rodinu. Možná trošku člověk v tu chvíli myslí na sebe, když do toho jde.

A prolomilo se to teda?

Soňa: No jo! Jako blázen. Mikuláš vždycky hlásí: „A Jára? Jedeme za Járou?“.

Co bylo vaší motivací, Moniko?

Monika: Naše potřeby teď, když je Jára dospělý, jsou úplně jiné, než když byl malý. Chceme, aby se trochu utužil, aby získal nové kontakty. Aby ten svůj svět rozšířil dál a mohl být v budoucnu víc samostatný.

Járo, co tě baví dělat se Soňou, Michalem a Mikulášem?

Jára: Baví mě chodit ven. Jdeme někam se psem do lesa. I sami, anebo na kole. Mám teď nové kolo.

Dodává Jára a usmívá se. Jára měl štěstí, že se nám podařilo najít mu hostitele. Další desítky dětí a jejich rodiny na své hostitele stále čekají. I vy se jimi můžete stát. Nemusíte být odborníky ani nemusíte mít velké zkušenosti. Stačí trochu entusiasmu, chuti pomáhat a možná i chuť bořit bariéry, jak říká naše skvělá hostitelka Soňa.

Pokud vás homesharing zaujal, mrkněte na www.homesharing.cz, kde se, mimo jiné, dozvíte, jak se do projektu zapojit. V případě zájmu pak můžete kontaktovat ředitelku Martinu Macurovou.

Filip Pluhař