A jak se mé setkání s panem Černým uskutečnilo?

Jednoduše. Můj známý, pan Karel, se s panem Otakarem Černým dost kamarádil. Bylo to krátce po roce 2006, když byl pan Ota Černý v České televizi šéfredaktorem Redakce sportu. Tak ten Karel mi jednou povídá: „Heleď já jdu dneska na pivo s Otou Černým.“ Trochu mě ta zpráva naštvala, protože jsem s ním měl jít na pivo já. Ale rovněž jsem to chápal, že proslulému panu Otovi Černému jsem se samozřejmě nemohl jako společník a vlastně vůbec nijak rovnat. A tak jsem mu odpověděl: „No, tak dobře, tak půjdeme jindy.“ Karel ovšem vycítil moji určitou hořkost a tak dodal: „No, tak pojď se mnou, aspoň něco uslyšíš.“ Já mu odpověděl: „A nebude to blbý, on mě pan Černý nezná a nemusí mu to zrovna být příjemný?“ Karel na to: „ Hele, nech to mně, on tam Oťas nebude sám, bude nás tam asi deset, tak tam normálně zapadneš a prostě budeš tam se mnou.“ „Tak jo, tak ve čtyři u tebe,“ stvrdil jsem a už jsem měl takovou malou trému, jak asi dopadnu ve společnosti slovutného Oťase Černého, tedy, jak ho nazýval Karel. Mě by toto důvěrné oslovení samozřejmě ani nenapadlo.

Schloss Esterházy.
Zapomenutá Čabounová aneb Příběh významné primadony Elisabeth

Ve čtyři jsem byl tedy už u Karla a v půl páté jsem s ním seděl v restauraci na SK v Kladně, uvnitř stadionu stejného jména. Zbylo na mne poslední místo u stolu asi desetičlenné společnosti, ale přímo naproti panu Otovi Černému. Pan Černý vedl debatu a já ho tak nenápadně pozoroval a poslouchal každé jeho slovo. Znal jsem ho samozřejmě z televize, jenže tam mi nepřipadal tak velký chlap. Také se mi zdálo, že přísedící pánové si dávali před ním náramného majzla, aby jejich řeči nevypadaly hloupě. Ale to nemohu tvrdit, protože jsem je vlastně vůbec neznal. No, ale zas člověk trochu zná ty naprosto uvolněné debaty, když jsou chlapy zbaveni veškerých skrupulí a pak trochu řvou jeden přes druhého. Tady, v restauraci SK Kladno, to bylo nicméně přece jen trochu upjaté a já to přičítal právě onomu respektu z osobnosti pana Černého. A jak tak témata lítala sem a tam a já jsem jen jezdil očima, také sem a tam, když tu najednou jeden pán sedící vedle mne se začal shánět po své účtence s útratou. Nemohl ji najít a již po něm koukal také i pan Černý, když v tom jsem si ji všiml, že leží vedle mne na stole. Rychle jsem ji popadl a zvolal: „Není to náhodou ten váš lístek?“ A zvedl jsem ho nad hlavy ostatních. Zraky všech spočinuly na mne a já si myslím, že mě pan Černý poprvé zaregistroval. Nicméně majitel účtenky mi ji vytrhl z ruky, ani nepoděkoval, za to se na mne podíval jako hráč fotbalu na podavače míčů, tedy asi jako „hele davaj, já spěchám, ať to rozehrajem“. Po tomto svém ohlášení jsem se přeci jen osmělil a sem tam jsem vypustil nějaké to slovo. A samozřejmě, že jsem si dával pozor a díval se hned na Karla, zda to bylo v pořádku, abych mu neudělal nějakou ostudu.

Kreslení chůzí
VÝZVA: Kreslete a pište svou chůzí a sdílejte s námi výsledek!

Po nějaké chvíli se začali pánové u stolu bavit o fotbale. Pan Černý je poslouchal s naprostým klidem a já byl přesvědčen, že byl s debatou spokojen. V tom náhle mnou projela myšlenka, která mi již nějakou dobu seděla v hlavě, a já věděl, že musí ven. Když na moment utichl hovor, podíval jsem se na pana Černého a přímo ho oslovil:

„Pane Černý, smím vám něco říci?“ „Samozřejmě, a o co jde?“ Zeptal se a mně nemohlo ujít, jak na mě všichni udiveně vzhlédli, řekl bych, že někteří až s úlekem. „No, jde o to, že ti vaši fotbaloví komentátoři, když se kterýkoliv hráč snaží s míčem dostat blíže k brance soupeře, aby mohl ohrozit branku nebo vstřelit branku, obyčejně okolo velkého vápna, tak ti vaši komentátoři akce komentují tak, že si ten dotyčný hráč jde pro faul. Když už se tak stane, že hráče někdo zfauluje, tak si pro změnu zase došel pro faul. No, pane Černý, já si myslím, že hráči chtějí především dát gól a ne si dojít pro faul, aby z toho byla penalta. Přeci takový Messi, Ronaldo, nebo Pelé, Maradona, ale i Masopust nebo Nedvěd si určitě nešli pro nějaké skopnutí do vápna, které mohlo a může být pro jejich zdraví velice nebezpečné. Šli do vápna proto, aby měli větší šanci dát gól, ne proto, aby si došli pro faul, anebo je to v Čechách jinak?“ Domluvil jsem a opět všech těch deset párů očí na mne spočinulo, tentokráte s trochu káravým pohledem. Z některých zračil údiv, cože ten podavač míčů blábolí, jiní, zdálo se, že byli příjemně překvapeni. Vzápětí všichni pohlédli na pana Otakara Černého a ten záhy odpověděl:

„Na tom něco je, no vlastně je to pravda, hráči chtějí dávat góly a ne se válet ve vápně a škemrat o desítku. Tak jo, fajn, díky.“ Rozhlédl jsem se kolem a viděl jsem, nebo se mi to jen zdálo, že jsem právě přestal být tím podavačem balónů. A dokonce i Karel se tvářil, že je všechno v pořádku.

Na naši výzvu pro všechny velké spáče zareagovala i Jana Jirásková. Zaslala nám fotografii sladkého zdřímnutí na sluníčku.
GALERIE: A jak se spí u vás?

Uteklo několik dní a já koukal doma na fotbalový zápas, myslím, že zrovna s někým hrála pražská Sparta. Už ale nevím s kým. Mě ale hlavně zajímalo komentování Jaromíra Bosáka, v té době určitě našeho nejlepšího fotbalového komentátora, nejvtipnějšího a nejodvážnějšího, tedy podle mého názoru. A tak jsem ho tedy bedlivě poslouchal a poslouchal. A byl jsem v příjemném údivu z jeho komentářů. Žádné jde si pro faul, došel si pro faul, chtěl si dojít pro faul a podobně. Potěšilo mě to. Klobouk dolů, pane Černý, rozuměl jste fotbalu, dal jste na hlas lidu, na hlas posledního u stolu, v pravdě podavači míčů…

Co na tom, že asi za půl roku se páni fotbaloví komentátoři už zase vrátili k těm svým „došel si pro faul“, nebo „jde si pro faul“ atd. Ale vy, pane Černý, jste mi tenkrát potvrdil, že ať jste dělal, co jste dělal, tak jste věcem rozuměl. A tak ještě jednou klobouk dolů, pane Otakare Černý.

Autor: Jiří Rezek