Reklama na přijetí nových pracovníků do nejmenované společnosti je opravdu mohutná. Vidíme a slyšíme ji všude. Nabízené finanční podmínky také nejsou špatné, rozhodla jsem se tedy do této firmy nastoupit a trochu si přivydělat. Pan Huhňálek rozšafně poznamenal „budeš to mít lepší, než se válet doma u televize“… skočila jsem mu rychle do řeči… „a vydělám si pár pětek navíc na svou další dlouhou cestu po světě.“
Absolvovala jsem pracovní školení, jako i desítky dalších uchazečů, ve veliké zasedačce významného hotelu, významného města. Ve školící místnosti nás sedělo více než čtyřicet jedinců. Byli jsme různého věku, pohlaví, oblečení i naturelu. Pan školitel nás pěkně přivítal, potom rozdal 10 listů různých dotazníků a vysvětlil, kde je máme podepsat.
U jednoho dotazníku jsem si povšimla možné nesrovnalosti - měli jsme podepsat že „nemáme svého praktického lékaře“. Zdálo se to být nelogické, nikdo z nás nevypadal na to, že by svého praktického lékaře neměl. Vznesla jsem dotaz, proč tomu tak je, ale pan školící mi nedokázal odpovědět. Přeškrtla jsem tedy tuhle rozporuplnou větu, i když pan Huhňálek se na mne obořil a štěknul „nebuď takovej hnidopich.“
Na druhý den jsme u venkovských posudkových lékařů absolvovali tři lékařské prohlídky. Protože nás tam bylo jako máku, prohlídka trvala celý den. Nakonec jsme byli všichni shledáni schopnými práce u firmy. Na jedné z prohlídek nám dokonce měřili i sílu nebo rychlost stisku prstů. Pan Huhňálek poznamenal, že „to je proto, abychom při představování někomu neublížili.“
A nastal čtvrtek. V ten den mělo proběhnout naše školení na pracovišti. Bála jsem se, že nestihnu ranní autobus, který svážel zaměstnance z okolních vesnic až před vstupní bránu firmy. Ale stihla jsem ho. Byla tma, lezavá zima a pošmourno. Na náměstí podupávali zmrzlí lidé, třásli se a choulili se do čepic, kapucí a šál. Když přijel autobus, všichni disciplinovaně nastoupili a pan řidič přejel čtečkou legitimaci každého z nich. Čtečka poslušně zapípala a na malém displeji se rozsvítilo pořadové číslo, které udávalo, kolik osob do autobusu již nastoupilo. Řidič si zkontroloval i nás, budoucí nové zaměstnance, a obě zjištěná čísla zatelefonoval odpovědnému firemnímu pracovníku.
Autobus zastavil po necelé hodině jízdy před obrovskou hranatou budovu, která stála uprostřed polí, kde nebyl k vidění jediný orientační bod - žádný dům, žádný les, keř, kopec, alej, nic. Nepřívětivá, šedivá budova čněla k nebi, vysoká, bez oken a délka její stěny nebrala konce. Stavbou této obří budovy, včetně přístupové silnice, nádvoří a parkovišť bylo znehodnoceno mnoho tisíc m2 kvalitní orné půdy.
Hustou mlhu toho rána nerozptýlily ani vysoké pouliční lampy. Nikde nikdo, jen zaparkovaná osobní auta a další najíždějící autobusy na číslicí označená místa. Všude pošmourno, šedé zdi budovy, šedá příjezdová silnice, šedá parkoviště. Schoulené davy lidí, s hlavami vraženými mezi ramena, opouštěly vyhřátý autobus a téměř poklusem mířily ke vstupní bráně firmy. Pan Huhňálek zachmuřeně pravil „vypadá to, že se tu točí scéna k filmu o totálně nasazených během 2. světové války.“
Ve velké hale čekalo na příchozí zaměstnance osmero otáčivých dveří z nerezových drapáků, ne nepodobných žebrům slona. Po přiložení legitimace k čidlu, čtečka opět zapípala a lesklé drapáky objaly každého zaměstnance a vyplivly jej na druhé straně vnitřního prostoru firmy.
My, noví uchazeči, jsme si připadali jako v Mission impossible, když jsme ve shluku ostatních čekali v koutě vstupní haly, až si nás školitelé odvedou na místo praktického výcviku. Nebylo mi dobře po těle, když jsem nad těmi železnými, vstupními požeráky četla veliký nápis, vyvedený ve veselých barvách: WORK HARD. HAVE FUN. MAKE HISTORY. Snad by Velkým Šéfům Firmy měl někdo vysvětlit, že první a druhá věta nedávají smysl a ta třetí je už za hranicí dobrého vkusu i domýšlivosti toho, kdo ji vymyslel. Při pohledu na ta velká, barevná písmena se mi před vnitřním zrakem objevil jiný nápis. ARBEIT MACHT FREI. A já najednou ztratila o svou budoucí práci zájem a zdrhala jsem z této firmy, až se mi za patami prášilo.
Autor: Ivana Výborná
