Rakovník, okresní město ve Středočeském kraji. Párkrát jsem zde byl, ale nemám na město nějaké speciální vzpomínky. Všechno jsem musel hledat v publikacích, mapách. A ještě leccos zůstalo, neodjížděl jsem domů s myšlenkou, že už tu nemám co dělat. Zase jiná situace. Každý záběr byl pro mne novinkou. A líbilo se mi tady. Hlavní, Husovo náměstí se mi nezdařilo porovnat a to hlavně z důvodu, že všechny staré fotky jsou foceny z výšky, zřejmě z oken domů. Těžko by mi bylo obíhat domy, aby mě pustili dovnitř, zvlášť když předem nevím, odkud bych měl fotit. Severně od náměstí, pod Vysokou branou, se pracuje na staré čtvrti, upravuje se. Mnoho domů je přestavěno, ale zůstala příjemná drobná zástavba.

Ještě k cestování, kdysi bylo utrpením cestovat z Prahy do Rakovníka. Hlavní tratí byla Praha - Chomutov, v Lužné se muselo přestoupit na motoráček do Rakovníka, který byl o malinko rychlejší, než kdybych šel pěšky. Teď jezdí fajn rychlíky z Prahy do Rakovníka. Myslím, že z toho zrovna občané Žatce nadšení nejsou… A tak se těším, že jednoho dne naložím kolo nebo nasednu bez kola a přijedu sem, kde obnovili zrušený pivovar a vůbec se točí pivo za rozumější ceny než u nás.

Plzeňská ulice. Z cesty, která vypadá jakoby do polí, se stala rušná silnice, pro kterou už nestačil malý tunýlek pod tratí. Neznám rok staré fotky, ale podle motoráčku, ozdobeného pěticípou hvězdou, šlo asi o padesátá léta.

Česká chalupa severně od Husova náměstí. A je to hospoda.

Nádražní ulice, vlevo barák (zelený) býval kdysi hotelem Jerie, pak z něj udělali sociální demokrati Lidový dům, dnes je tu Tylovo divadlo.

Gymnázium, koncem 19.století postavené jako Česká reálka.

Roh Husova náměstí a Trojanovy (dříve Lubenské) ulice. Stával tu obchodní dům s galanterním zbožím židovského obchodníka Alberta Poppera. V roce 1939 byl obchod arizován. Po roce 1945 se sem rodina Popperova už nevrátila…

Husovo náměstí. Jediné srovnání z náměstí, které se mi jakž takž povedlo. Bohužel není tak typické, jak bych si představoval.

Kostel svatého Bartoloměje s dřevěnou zvonicí (vlevo).

Autor: Václav Víšek, Vencovy pindy