Projít procesem poznávání něčeho nového s pocitem strachu je přirozené. Podstatné však je, že nás tento strach nesmí hned ze začátku ovládnout a oslepit. Poznávání nových věcí nás totiž vždy obohatí a získáme tím i cenné životní zkušenosti. Tyto životní zkušenosti mohou být přirozeně dobré i špatné, takový už je život. Neměli bychom, ale hned po několika špatných zkušenostech, nebo dokonce na doporučení našeho okolí, tento proces poznávání z našeho života úplně vypustit. Ten proces nesmí zmizet. Tímto vypuštěním bychom se sice dostali do bezpečné bubliny, ale ztratili bychom mnoho. Tato konformní bublina je totiž naplněna předsudky a strachem měnícím se v krajním případě až v nenávist proti jejímu odlišnému okolí a ta pak může lehce vyústit do násilí a války.

Celý ten proces poznávání není o tom, hned plně důvěřovat někomu cizímu, ale spíš o tom nebát se počátečního seznámení a dialogu. Dialogu, tedy oboustranné empatické komunikaci bez předsudků, s cílem získat vlastní zkušenost. Posuzujme tedy druhé lidi, především na základě vlastní zkušenosti a dejme jí vůbec šanci. Další příčinnou nesnášenlivosti mezi lidmi může být závist. Člověk by chtěl mít to co má druhý, závidí člověku bohatšímu nebo vzhledově hezčímu. V touze vlastnit, závist často přerůstá v krádež cizího majetku. Odlišnost vzhledu pak v šikanu. Musíme se zkrátka smířit s tím, že se na svět rodíme vzhledově odlišní, do různých majetkových poměrů a že každý jsme originál. Každý vypadáme jak vypadáme, každý žijeme ten svůj jedinečný život a ne všichni jen ten jeden stejný, který je nám jako ideál z různých zdrojů předkládán.

Důležitou hodnotou v demokracii je rovné postavení nezávislé na bohatství a majetku. Každý by měl dostat stejnou příležitost se ve společnosti uplatnit a ta by měla být nezávislá na odlišnostech jako je například bohatství, pohlaví, barva pleti, věk, národnost, sexuální orientace, náboženské vyznání a spoustě jiných. S touto nerovností bychom se smířit neměli, rovná příležitost a rovnost před zákonem pro všechny, je totiž základem pravé demokratické společnosti.

Jako další příčinu bych ještě zmínil převládající princip soutěže ve společnosti. Soutěžit na rozdíl od spolupráce znamená mít konkurenci, soupeře a protivníky. Znamená to v krajní míře až nenávidět a tuto nenávist projevovat proti konkurenci nesnášenlivostí a rasismem. Spolupráci pak nelze postavit na nenávisti a všech negativních projevech soutěže a projektovat do ní projevy zla.

Jsem tedy zastáncem spolupráce jako převládajícího principu v lidské společnosti. Destruktivní protesty při nichž se ničí soukromý i veřejný majetek jsou vyústěním dlouhodobé nespokojenosti s nerovností a rasismem ve společnosti. Neúcta k cizí práci a majetku je bezesporu odsouzeníhodná. Ničí se ale majetek a cílem protestujících je poukázat neúctou k cizímu majetku na problém neúcty k lidskému životu. Neúcty založené například na rozdílném zacházení s lidmi odlišné pleti. Ničí se tedy majetek a do popředí zájmu se místo bezcenného majetku a materialismu staví hodnota člověka a jeho života. Boj s rasismem je boj humanismu.

Jako velký problém vnímám, že demokracie po celém světě jsou soustavně oslabovány rasismem a toho mohou využít režimy totalitní, které ve své ideologii nabízejí rovnou společnost, kde jsou si všichni rovni. Tato rovnost je však pouhou iluzí, která ve své podstatě nectí odlišné, ale naopak odlišnosti ve společnosti potírá a usiluje o konformitu. Celosvětovým problémem je i přehnaný nacionalismus a národnostní nadřazenost, která se pak může projevovat jako národnostní rasismus a ten může ohrožovat nejen humanismus, ale i celistvost a budoucnost unií a společenství států, například Evropské unie. Hledejme co nás spojuje, například to, že jsme všichni pozemšťané, lidé žijící na planetě Zemi.

Tomáš "TEMPO" Jaroš