Miroslav Jíra se narodil 28. prosince 1975. Ve čtyřiačtyřiceti už ale má za sebou nečekaně pestrou trenérskou praxi: v letech 1996 – 2003 působil jako trenér a později šéftrenér mládeže v Bohemians 1905. Odtud se přesunul na stejný post k sousedům do Slavie, kde setrval do roku 2016.

Později se stal šéftrenérem Sportovního centra mládeže při klubu Admira Praha a asistentem u ženského áčka reprezentace. Pravou rukou Karla Rady zůstává i nadále. Než kývl na uvolněnou pozici v Libiši, prošel coby asistent tehdy ještě třetiligovým Vyšehradem a po půl roce v Braníku naposledy vedl Březiněves.

Coby trenér byl až dosud spojený s hlavním městem, vazbu má ovšem i na Mělnicko. Přímo v okresním městě se narodil. A později také udělal první fotbalové krůčky. V žácích jej přitom nevedl nikdo jiný, než dnes už dlouholetý asistent v Libiši. Právě prostřednictvím Václava Havla došlo na kontakt s vedením Sokola.

„Známe se dlouho. Když trenér Urban skončil, tak si na mě vzpomněl. Sedli jsme si pak s vedením a dohodli se, že to zkusíme,“ vrací se Jíra v čase o pár týdnu zpět. Do Libiše se na spolupráci se svým žákovským „učitelem fotbalu“ velmi těší. O tom, že si Václava Havla ponechá jako asistenta, měl jasno prakticky hned. „Velmi si šance od všech lidí v klubu vážím. Beru ji s velkou pokorou. Zároveň jsem ale zapálený a udělám maximum, abychom hráli fotbal, který bude diváky bavit, a zároveň se vyhnuli záchranářským starostem,“ mluví odhodlaně.

Na rozdíl od svého předchůdce za sebou nemá hráčskou kariéru na nejvyšší úrovni. Kromě Mělníka, kde později přešel na Pšovku, si zahrál na nižší úrovni za Dobřejovice a Xaverov Horní Počernice.

V sedmatřiceti pověsil kopačky definitivně na hřebík, aby se mohl naplno věnovat trenéřině. Nebylo divu poté, co k ní přičichl v jednom z top českých klubů. „Oslovila mě nabídka Bohemky, která sháněla trenéry mládeže,“ vybavuje si plakát, který mu změnil nejen fotbalový život. Na Fakultě tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy si později doplnil pedagogické vzdělání. Skvělou školou byla třeba i pozdější spolupráce s bývalými profíky Obermajerem, Jindráčkem a Novotným u dorosteneckých kategorií na Admiře.

V Libiši jej čeká nová výzva a zároveň i nelehký úkol. Jedenáctku, která z posledního podzimu ve „východočeské“ skupině C vydolovala umístění těsně nad sestupovou hranou, v červnu opustilo několik opor (Bíba, Kvída, Šobr, Škoda).

„Máme za sebou teprve dva tréninky, ale hráčů je zatím strašně málo. Budu i rád, pokud by někdo z fotbalistů projevil sám zájem si to s námi zkusit,“ říká na rovinu kouč. Jeho dlouholetá minulost u mládeže dává tušit, že opráší i četné kontakty a vazby na své dřívější svěřence. Mezi ty nejslavnější přitom patří jména jako Alex Král, či Pavel Bucha.

I pro řadu těch méně známých ovšem bývá divize „za Prahou“ zřejmě až jednou z posledních možností. K doplnění tak nejspíš bude docházet za pochodu.

„Určitě už nějaké telefonáty probíhají. Možná, že už brzy se první nový hráč objeví,“ prozrazuje kormidelník. Bez ohledu na to, jaké mužstvo se nakonec povede poskládat, by rád pokračoval v rukopise, který se snažil vštěpovat třeba právě dorostencům v Edenu.

„Mám rád především rychlé typy hráčů. Zaměřuji se i na jejich charaktery. Nebojím se ale pracovat ani s těmi, kteří zrovna nevyčnívají. Nebráním se skloubení zkušených s mladými. Nechci na této úrovni hráčům znechutit fotbal nějakým běháním okruhů. Hráče to musí hlavně bavit. Preferuji práci s míčem,“ vypočítává, na čem by rád stavěl.

Do jaké míry se svým plánům dokáže přiblížit?