Pochází z Novosedel a fotbal začal hrát v blízkých Slabcích, ale po vojně si našel parcelu v Pavlíkově a zakotvil s rodinou tam. A samozřejmě se přestěhoval i fotbalově. Roky se tam staral hlavně o Rekreu, což byl druhý pavlíkovský tým (později béčko), sám i kopal. „Léta to fungovalo, byla tam dobrá parta,“ vzpomíná Hekl, který i v osmačtyřiceti pořád sportuje. Hraje hokej, a když se chce zmordovat, jde si zatrénovat i s pavlíkovským týmem.
Jeho hlavní náplň na stadionku je ale jiná. Je správcem areálu, má na starosti klubovnu, organizuje brigády, zařizuje většinu technických věcí. Vše samozřejmě při zaměstnání, dělá na směny v Rakoně. „Co se týče sekání, na to máme člověka, lajnování zase zvládá trenér Lukáš Polcar, ale umím oboje a občas musím zaskočit. Ale tak to je ve všech oddílech, všude na tohle mají tři, maximálně čtyři lidi. U nás ještě předsedu Luboše Gebauera a hospodáře Michala Šalingera. Ti řeší finance a papírování, bez toho se také neobejdete,“ vypráví Hekl.
Co trápí pavlíkovský fotbal nejvíc? Je toho dost. Už roky se plácá první tým mužů jen ve třetí třídě, ale blýská se na lepší časy. Pavel Hekl potvrzuje, že klub sklízí ovoce práce trenéra Lukáše Polcara, který si od nejmenších kluků vypiplal tým, z něhož už mnozí hrají v áčku dospělých. „Lukáš tomu dal fakt hodně a i my se teď snažíme klukům vytvořit nějaký servis, abychom si je udrželi. Děláme, co umíme, nakoupíme ovoce před zápasem, pití a něco k jídlu po něm. Podle mne je to nutné, protože před lety nám najednou skončilo snad osm kluků a spadli jsme dvakrát po sobě. Hrabeme se z toho doteď,“ připomíná, ale věřím, že teď už to s postupem vyjde. „Jiný cíl nemáme, loni nás zastavil jen koronavirus,“ má jasno.
Zajímavostí pavlíkovského klubu je tý žen, který zde kope už dvacet let. Podle Hekla bylo soužití fotbalistů a fotbalistek zkraje trochu složitější, ale teď už dlouho funguje. Každý umí přiložit ruku k dílu. „My nalajnujeme, posekáme, holky jdou hrabat. Žádný problém nemáme,“ usmívá se.
A jedním slovem dodává, že stejně důležité věci jako případné postupy a další fotbalové radosti se dějí v zákulisí. Jenom renovace závlahy, kterou má Pavlíkov jednu z nejstarších v okrese, zajišťuje sice firma, ale dostat ji na hřiště nebylo vůbec jednoduché. Právě tohle je parketa Pavla Hekla stejně jako budování kontejneru pro posečenou trávu. „Tohle všechno zabere samozřejmě hodně volného času, který beru rodině. Přitom mám syna, který hraje u nás za dorost, ale také ho s manželkou vozíme do Kladna na florbal. Je to daleko, ale jsme rádi, že kluka sport baví, takže jezdíme rádi,“ říká.
Uvědomuje si, že bez něj a dalších nadšenců by bylo pavlíkovskému klubu ouvej. „Člověk má pocit, že když něco neudělá, tak to nebude hotové. Ale pak si vždycky řeknu, že každý je nahraditelný a fotbal se bude hrát i beze mě. Já ho mám rád od malička, a když člověk něco má rád, musí tomu něco obětovat, i když rodina není vždycky ráda. Zase jsem ale rád, když vidím, že někdo kolem mne je spokojen, to vás nabije energií.
Říká první hrdina okresu podle Rakovnického deníku.
Pavel Hekl.
