Kliknutím zvětšíte
Tam si ho všiml trenér Tatranu Rakovník František Karas, který ho přetáhl do žáků Tatranu, kde prošel všemi věkovými kategoriemi, od žáků až po dospělé A – mužstvo.
V rozhovoru pro Rakovnický deník vyprávěl Fiedler o počátcích své fotbalové kariéry, zavzpomínal na radostné okamžiky, které ve fotbale prožil, a také na své trenéry.
Vašku, v kolika letech jste začal s fotbalem?
Pokud si správně vzpomínám, tak to bylo někdy v sedmi nebo osmi letech, myslím, že jsem chodil do první nebo druhé třídy na základní škole. Měli jsme zde na Olešné s klukama dobrou partu, ale nebyl tady žádný fotbalový klub a nejbližší oddíl byl tenkrát v Chrášťanech. Takže jsme s partou začali dojíždět právě tam, kde jsme začali trénovat a dočkali jsme se také prvních ostrých zápasů – pod vedením pana Rolla.
V bráně jste ale nezačal, proč?
Chtěl jsem chytat, jelikož mě to vždy táhlo do brány, ale brankáře už měli, tak jsem hrál tuším v útoku. Postupem času jsem se nakonec do brány dostal a na postu brankáře jsem strávil nějaké roky. Poté si mě všiml Franta Karas z Tatranu Rakovník a ještě do žáků jsem tedy přestoupil právě tam.
Říkáte, že vás to táhlo spíše do brány. Čím nejvíce?
To je jednoduché, protože jsem byl líný běhat. (smích) Takže mě to táhlo do brány především z tohoto důvodu, že jako brankář se tolik nenaběhám.
Měl jste mezi brankáři nějaký vzor?
V dětství jsem jich měl mnoho. Nejvíce si pamatuji asi Davida Seamana z Arsenalu Londýn – to byl určitě můj největší brankářský vzor. Z českých brankářů to byl asi Petr Kouba ze Sparty, kterého jsem dokonce nedávno potkal v Praze.
Na jakého trenéra vzpomínáte nejraději?
Vzpomínám rád na všechny trenéry, protože mi každý trenér něco dal do toho fotbalového života. Nejvíce jsem se toho naučil od Čestmíra Kopřivy, se kterým jsem prožil mnoho let na Tatranu a začínali jsme už v dorostu. Když mě postupně vytahovali do chlapů, tak jsem chodil i na tréninky s chlapama a vlastně pak po celou mou kariéru už v dospělých se mi věnoval právě zmíněný trenér Kopřiva, který nás bohužel nedávno opustil. Což je veliká ztráta a fotbalu bude hodně chybět.
Zažil jste naopak nějakého trenéra, se kterým jste si nepadl do oka?
(Smích) Jeden takový byl. Myslím, že jsem i kvůli němu poprvé odešel z Tatranu na hostování na Olešnou, ale asi raději nebudu říkat jeho jméno, to už si každý může domyslet. Ale jeden takový opravdu byl, který mi zrovna moc nesedl a pak právě začalo takové to handlování, kdy jsem chvíli chytal za Tatran a chvíli hrál v útoku za Olešnou.
Na jaký zápas nebo turnaj si rád zavzpomínáte?
Pamatuji si jeden zápas, tuším, že to bylo v Berouně, kde jsme hráli s dorostem o postup do vyšší soutěže a vyhráli jsme a nakonec jsme i postoupili. To si pamatuji, že jsme ještě s Tondou Vydrou jezdili v Rakovníku po náměstí s vlajkou Tatranu, jak kdybychom vyhráli mistrovství světa.
Co další pěkné vzpomínky?
Nejvíc si pamatuji éru už s dospělými, kdy jsme s Tatranem postoupili do krajského přeboru a prvních pět zápasů jsme vyhráli, aniž bychom dostali jediný gól. To byla největší euforie a bylo tam tehdy i derby s SK Rakovník, které se odehrálo právě na hřišti SK a přišlo tam mnoho fanoušků, kdy měli ti z Tatranu průvod městem. Na toto období v Tatranu vzpomínám moc rád.
Stalo se při nějakém utkání něco, co byste naopak chtěl vymazat z paměti?
Hlavně blbé góly. Brankáři je nemají příliš rádi, ale samozřejmě chyby se stávají i u nich a hloupý gól vždy zamrzí. U gólmana je hlavně chyba hned poznat, jelikož končí gólem. Když udělá chybu třeba útočník, tak to nemusí nutně znamenat pohromu pro celý tým. Takže na hloupé góly určitě vzpomínám nerad – jako každý brankář.
Jakého sportovního úspěchu si ceníte nejvíce?
Spíše to bude úspěch ani ne tak sportovní jako lidský, protože jsem vždy byl ve skvělé partě, ať už to bylo na Olešné nebo na Tatranu. Vždy se sešla vynikající parta kluků, se kterými jsme si sedli, hodně jsme se spolu nasmáli a většinou jsem se více těšil na kluky a na spoustu srandy v kabině, než jen na fotbal. Společné chvíle s dobrou partou pro mě znamenají mnohem více, než nějaké sportovní úspěchy.
Věnujete se ještě i jiným sportům?
Vždy mě to hodně táhlo k adrenalinovým sportům. Takže už na základní škole jsme s klukama jezdili na skateboardu, dále mám rád hory, takže miluji snowboard. Také kolo, já dokonce na BMX jezdil po rampě. V současné době se už raději vozím z kopce – zatím pouze pro zábavu, ale chtěl bych se také přihlásit i na soutěže. Nyní tedy kromě fotbalu trávím hodně času na kole a chtěl bych se tomuto sportu více věnovat i v budoucnu.
Václav Fiedler
Narodil se 28. června 1981 v Rakovníku. Mezi lety 1995 až 2014 působil na postu brankáře v klubu Tatran Rakovník. V současné době chytá za FC Pásová ocel Olešná. Kromě fotbalu se v letech 2004 – 2007 věnoval futsalu. Nejprve působil v Příbrami a později přestoupil do klubu Selp Praha ve druhé lize. Z pražského futsalového klubu odešel poté, co se transformoval do Slavie Praha. Václav je také nadšencem adrenalinových sportů.
David ŠRÉDL
16
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
