Vše se událo během Mariánských slavností, které se v Krupce u Teplic konají vždy v první polovině září. Nadpraporčík Říha měl pochůzku s praporčicí Volkovou, bývalou přední severočeskou mládežnickou stolní tenistkou, tehdy hrající ještě pod dívčím příjmením Bílková. „Pavla měla zrovna na pódiu svoje syny, kteří mají hudební kapelu. Na chvíli jsme se zastavili a poslouchali muziku, když v tom vyběhla od stánku mladá holčina a za ní další lidé, kteří nevěděli, co dělat. Ta holka se totiž dusila," začíná líčit Říha.
play_fill
Desetiletá dívka sípala, kolem panoval chaos. Krupští policisté ale zachovali chladnou hlavu a nezištným zákrokem pomohli odvrátit nejhorší. „Vdechla sousto, měli jsme jen kusé zprávy, o co se jednalo. Nejdřív jsme si mysleli, že třeba měla limonádu, ve které byla včela, že ji píchla. Ukazovala si totiž na krk. Ale ani nemluvila, to jsou příznaky dušení," vrací se Volková o několik týdnu zpátky.
Z nejhoršího dívku dostal Říhův zásah, kterému se říká Gordonův manévr. „Znal jsem ho, ale nevěděl jsem přesně, kolik má být úderů. To vytelefonovala Pavla, byla ve spojení se záchrankou. Vše muselo proběhnout rychle, neměli jsme moc času. Ta holka už protáčela oči v sloup, pomalu ztrácela vědomí. Nechtěl jsem jí ublížit, byla ještě drobná, takže nejdřív jsem moc nepoužíval sílu. Pavla zjistila, že je potřeba pět úderů. Když první nepomohly, dal jsem si ji přes koleno a přidal na síle. Při pátém úderu z ní vypadl kus párku."
Pro Říhu je fotbal především zpestření
V minulé sezoně Miroslav Říha ještě pomáhal Ledvicím k postupu do krajského přeboru, od nového ročníku nastupuje za béčko SK Dubí. Proč se 35letý fotbalista rozhodl pro změnu? „V Ledvicích jsem byl od malička, začínal jsem v žácích. Občas jsem šel na hostování do Bíliny, ale fotbalový život mám spjatý s Viktorkou. V dorostu jsem hrál za áčko, béčko i dorost za jeden víkend. Teď už není tolik toho času, fotbal beru hlavně jako zpestření. Prioritou je pro mě rodina," říká holohlavý sympaťák. Do Dubí ho zlákal kamarád a kolega Lukáš Doležálek. „On je také policista. V Dubí je nás hodně, kteří u policie pracujeme, hlavně v áčku. Já jsem v béčku, protože už nemám žádné fotbalové ambice. Chci si to hlavně užít, hrát na pohodu. A představte si, že patřím k nejmladším! Jsou tam totiž hodně padesátníci." Říha by byl rád, kdyby jeho dva malí synové také kopali do míče. „Chtěl bych, aby hráli fotbal. Mám ten sport rád. Ale uvidíme, co je bude bavit."
Říhá říká, že v případě neúspěšných pokusů by zkusil Heimlichův hmat. „Hned se mi do něj nechtělo, protože opravdu byla malá. Ale dobře to dopadlo. Hned se lísala i všichni okolo byli rádi, že to dobře dopadlo."
Volková přiznává, že přítěží byly davy přihlížejících. „Při podobných situacích se vždy lidé nahromadí. Nám to ale nepomáhá. Míra jim něco zostra řekl, pak se uklidnili."
Říha nezachraňoval lidský život poprvé
Oba mají se záchranou lidských životů pochopitelně řadu zkušeností, koneckonců policisté absolvují kurzy, které je na podobné případy připravují. „Oživoval jsem kdysi pána v Bílině, kde jsem sloužil. Po infarktu neměl puls. Rozhýbali jsme ho, dopadlo to dobře. Ale zažil jsem i případy, které šťastný konec neměly. Bylo to při autonehodách, tam je to těžké," tvrdí Říha. Zkušenost s první pomocí má i z fotbalového prostředí.
Miroslav Říha s Pavlou Volkovou vykonávají práci státních policistů v problémové lokalitě v Krupce na Maršově. „Říká se tomu tady vyloučená lokalita. Čas od času řešíme problémy místních, práce s nimi není málo. O Krupce se v tomto kontextu nemluví dobře. Jsme proto rádi, že jsme mohli pomoct a že se případ zveřejnil," tvrdí Říha. „Ohlasy byly pozitivní, moc nás to potěšilo. Ale hlavní je ta záchrana lidského života, z ní jsme měli nejhřejivější pocit," uzavírá Volková.
Fotbalové prostředí tleská
Spoluhráči z SK Dubí před Říhou a jeho kolegyní smekají pomyslný klobouk. „Míra heslo pomáhat a chránit ctí na všech frontách. Na hřišti i v uniformě je skromný a poctivý dříč. Pomoc holčičce bere jako samozřejmost, ale podle mě to, jak jí s kolegyní zachránili, můžeme s klidem nazvat hrdinským činem, protože záchrana života je zkrátka nejvíc," klaní se před svým spoluhráčem a kamarádem Lukáš Doležálek.
„Míra se o tom všem v kabině ani slůvkem nezmínil, dozvěděli jsme se to jinou cestou. I to dokazuje, jak skvělý a skromný člověk je. Charakter se pozná právě v takto vypjatých situacích, do které se oba dostali," říká Jaroslav Šťásek, fotbalista a vedoucí dubského béčka. Jeho slova potvrzuje brankář Alois Lněnička. „O práci nemluví. Má můj velký respekt."
„S kluky v kabině jsme Mírovi řekli, že provedli s kolegyní skvělou práci. To, jak rychle dokázali zareagovat, je obdivuhodné. Jsme všichni moc rádi, že takového člověka u nás v týmu máme," doplňuje Roman Šimáček.
