Kliknutím zvětšíte
Jak se zrodil váš přestup do Radějova?
V létě jsem ukončil profesionální kariéru kvůli zdravotním komplikacím a vypadalo to, že už si fotbal ani nezahraji. Limitovaly mě problémy s kolenem, které se vlekly řadu let. Do Radějova jezdíme často za rodinou, protože odsud pochází moje manželka. Mám tu několik kamarádů a za Radějov hraje můj švagr. Trenér klubu Dušan Helísek mi nabídl, jestli bych za Radějov chtěl hrát. Ví o mých zdravotních problémech i o tom, že to mám ze Svésedlic, kde bydlíme, sto kilometrů. Souhlasil, že nenastoupím každý zápas.
Jedná se o neobvyklý přestup. Z první ligy do poslední soutěže se nepřestupuje každý den. Bývalí ligisté hrají spíš v krajských soutěžích. Nelákalo vás to?
Kdyby koleno drželo, nekončil bych profesionální kariéru v třiatřiceti. Vždycky jsem chtěl hrát na nejvyšší úrovni, ale tělo si řeklo dost. Koleno mě omezuje i v tréninku, nemůžu trénovat každý den. V Radějově to mám nastavené tak, že odehraji dva zápasy za měsíc a to zvládám.
Jak vnímáte III. třídu, kterou na Hodonínsku hrajete?
Jedná se sice o nejnižší soutěž, ale chuť po vítězství je tam obrovská. Rozhodně to není tak, že bych jen popobíhal a zápasy si užíval. Možná je pro soupeře motivací postavit se proti Hořavovi a porazit ho.
V podzimní části jste nastoupil třikrát ve III. třídě a dvakrát v okresním poháru. Jediný gól jste vstřelil z penalty. Jaká je vaše role v týmu?
Hrávám středního záložníka stejně jako celou svoji kariéru. Ale je to trochu jiné, mám na všechno daleko více času než v lize. Na druhou stranu terén není vždy ideální, proto se příliš nerozpakuji a snažím se hrát. Výhodu vidím v tom, že nemusím tolik bránit jako třeba v Plzni.
Byl jste zvyklý, že na Viktorii Plzeň chodilo deset tisíc fanoušků. V Radějově bylo na podzim nejvíc 120. Jak těžko si fotbalista na takovou věc zvyká?
Je zřejmé, že atmosféra zápasu je úplně někde jinde. Ale vesnický fotbal má taky své kouzlo. Většina fanoušků je spjatá se svou obcí a pokřiky při zápasech jsou někdy až úsměvné. Za zábradlím sice stojí jen stovka diváků, jenže slyšíte každého z nich. Tím vytvářejí správnou kulisu, která k fotbalu patří.
Potkalo vás v Radějově něco, s čímž jste se ve své kariéře ještě nesetkal?
V jednom podzimním zápase nám vběhla na hřiště malá holčička. Utekla mamince z přilehlého dětského hřiště. Když jsem se za ní otočil, zjistil jsem, že je to naše tříletá dcerka. To by se mi v lize opravdu nestalo. (směje se)
Tomáš Hořava
narozen: 29. května 1988 (Brno)
pozice: záložník
klub: Sokol Radějov
předchozí kluby: FK Drnovice, Zbrojovka Brno, Sigma Olomouc, Viktoria Plzeň
prvoligová bilance: 434 zápasů/61 gólů
reprezentační bilance 14 zápasů/3 góly
úspěchy: 3 prvoligové tituly, vítěz Českého fotbalového poháru
Jak to vypadá s vaším zdravím? Můžou vás vidět fanoušci Radějova i v jarní části?
Počítám s tím, že budu pokračovat. Samozřejmě, že neodehraji každý zápas. Plánuji jezdit v podobném režimu jako na podzim.
Spousta profesionálních hráčů má po ukončení kariéry problém zvyknout si na úplně jiný styl života. Jak zvládáte tuto roli?
Konec kariéry ovlivnilo mé zranění. Přijímám to jako fakt, který nemůžu ovlivnit. V tomto je to pro mě jednodušší. Když si vzpomenu na poslední ligové sezony, v nichž jsem nastupoval pod prášky, vlastně se mi ulevilo. Ve fotbale se pohybuji dál. Kromě hraní za Radějov pořádám individuální tréninky a zabývám se mentálním koučinkem.
Určitě už jste měl spoustu času zpětně si zhodnotit svoji kariéru. Našel jste v ní něco, čeho litujete a co byste udělal jinak?
Se svou kariérou můžu být jedině spokojený. Sigma Olomouc je klub mého srdce, když jsem za ní poprvé nastoupil, splnil se mi sen. Následovalo osm roků v Plzni, které byly hodně úspěšné. Získali jsme několik trofejí a dobré výkony mě vynesly až do reprezentace. Mrzí mě pouze, že mi nevyšel žádný přestup do zahraničí. Zajímaly se o mě tehdy francouzský tým OGC Nice nebo Maccabi Tel Aviv z Izraele. Proč k přestupu nedošlo, je spíš otázka na vedení Plzně.
83
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
