„Chci si od profesionálního fotbalu odpočinout. Vykašlat se na něj nechci, přestože druhá liga není po finanční stránce žádná sláva. Nejsme jako fotbalisté v Anglii, kteří vydělávají sto milionů měsíčně,“ popisuje pro Deník Kovařík, který nejlepší léta zažil ve Vítkovicích, se kterými slavil třikrát postup z divize až do druhé ligy a dokonce na čtyři minuty nakoukl i do nejvyšší české soutěže v dresu Karviné. Jenže premiéru mu nyní překazila pandemie koronaviru, kvůli které se odložily veškeré nejen fotbalové soutěže.

Ještě tedy nevylučujete návrat do profesionálního fotbalu?

Nikdy neříkejte nikdy. Už jsem si něčím prošel. Je to o výkonnosti. Záleží i na tom, jak jste ohodnocený finančně a kde zrovna hrajete. Když jste v průměrném druholigovém klubu, je to samozřejmě i vaše vizitka, jelikož na lepší klub zatím nemáte. Pak z toho plynou i finanční potíže. Máte výplatní termín dvacátého a desátého další měsíc nemáte peníze. A to je ještě jeden z lepších příkladů. Mám dvouletou dceru a zohlednil jsem i finanční stránku. Je lepší hrát MSFL, nebo divizi, mít k tomu práci a přijdete si na něco jiného. A máte v životě klid, než se plácat v průměru nebo podprůměru druhé ligy. Je pěkné být profesionální fotbalista, ale čím víc přemýšlíte nad tím, jestli to má cenu, dřív nebo později svou situaci stejně musíte řešit.

Tato stinná stránka falešného profesionalismu, který se však jen jako „profi“ tváří, vás odrazuje?

Ano, přesně tak. Musíte mít výkonnost, abyste hrál první ligu. Tu jsem si zahrál, byť jsem v Karviné strávil půl roku a na trávník jsem se dostal na pět minut a odehrál dva zápasy v poháru. Ovšem, když nehrajete v první lize, navíc v klubu ze středu nebo konce tabulky, ztrácíte na prémiích. Musíte hrát a navíc vyhrávat, aby se vám to vyplatilo. Když nenastupujete v top pěti mančaftech, musíte být hodně spořivý a finančně šikovný, abyste se zabezpečil. V českém fotbale proto záleží, kde hrajete a jakým stylem. Je mi osmadvacet a přichází čas myslet i na jiné věci než na svou kariéru.

Martin Jelínek během normálního tréninku v Tempu.
Pavouk i holubička. Fotbalový kouč z Prahy učí caparty na dálku

Proč už po Vítkovicích nechcete dlužné peníze?

První splátku podle splátkového kalendáře mi nadvakrát dali, ale nechal jsem jim tam zhruba čtyřicet až padesát tisíc. Nějak jsme se vyrovnali, protože jsem se s nimi nechtěl tahat. Splátkový kalendář byl postavený dobře i v procentech sankcí, pokud nedodrží termín. Jenže oni netuší, co bude za měsíc. Raději jsem jim tam nějaké peníze nechal. Vypadá to tam všelijak.

Že kluby hráčům dluží peníze, není u nás ničím výjimečným. Stalo se na Žižkově, nebo i hokejistům Chomutova. Rozumíte, jak se to může stát?

Nevím. Je to od klubů nezodpovědné. Profesionální sportovec je něco jiného než zaměstnanec. Jsme bráni jinak i veřejností. Máme ve smlouvě konkrétní datum, ale v ten den nám peníze snad nikdy nepřijdou. Z klubů, kde jsem působil, snad jediný Prostějov posílal peníze raději předem. Nechápu, jak například v Chomutově mohli hrát bez peněz tak dlouho hokejovou extraligu. v Hradci Králové vám zase zastaví výplaty, když nemáte požadovanou výkonnost. Ale tam to mají postavené tak, že si na peníze opravdu mohou hráči přijít. Ale přijde mi to, jako když fabrika nedá svým zaměstnancům peníze. Jenže my sportovci jsme bráni tak, že máme jiné životy než běžní zaměstnanci. Když si tohle přečtou, tak se mi vysmějí, protože mají zprávy o tom, jak fotbalisté v Anglii vydělávají sto milionů měsíčně. Proto opravdu záleží na konkrétním hráči, v jakém klubu je.

Nemyslet, že vám dluží

Měl jste někdy i existenční potíže?

To naštěstí ne. Ale mezi mými kamarády a známými jsou i tací, kteří si museli půjčovat. Ale ani mně nebylo příjemné, když mi tři, čtyři měsíce nepřišla výplata. Naštěstí nejsem typ, co by měl nabrané hypotéky a musel splácet. Ale hrál jsem i s kluky, kteří prožívali velké nervy, protože stěží spláceli hypotéky. Musíte myslet na to, že se to někdy stát může, protože platy ve druhé lize rozhodně nejsou takové, že byste si každý měsíc mohl dovolit odložit padesát tisíc.

I proto je nepochopitelné, že i menší kluby, kde platy nedosahují astronomických částek, nedokážou pravidelnou výplatu zabezpečit.

Přesně tak. Na to se ptám kolikrát také, protože to nejsou částky, které mají kluci ve Spartě, Slavii nebo Plzni. Tam by snad hráči i pochopili, že si měsíc musejí počkat. V jejich případě snad ani celá výplata utratit nejde. Pokud se vám ale v menším klubu daří a máte smlouvu postavenou na prémiích, zpoždění výplaty bych ještě pochopil. Ale pokud se plácáte na spodku tabulky, nevyhráváte, přesto vám nepošlou ani základ, je to horší. Bohužel každý klub není čistý, vedený rozumným majitelem.

I ve Vítkovicích jste hrál na podzim o záchranu, hráč by se měl přetrhnout a vy jste nedostávali peníze. Dokážete na place zapomenout a vyhecovat k maximálnímu výkonu?

Strašně těžko. To už hráč ten klub musí mít opravdu rád. Ale pokud máte kluky odjinud, třeba někde z Čech… Přitom si ale do hlavy nemůžete vsugerovat, že nemáte peníze, co já tady budu hrát? Naopak musíte najít motivaci v tom, že co když je zrovna na zápase někdo, kdo se na vás bude dívat a v zimě vás zavolá, že vás chce, protože jste ho zaujal a nabídne vám pěknou smlouvu. Musíte se snažit, připravit se na zápas, jako by všechno bylo OK. Nesmíte myslet, že vám dluží. Já jsem nad tím přemýšlel a nestojí to za nic. Nadáváte, jste podrážděný a přemýšlíte, proč byste měl vůbec běhat. Hlava musí být nastavená jinak. Není jednoduché to do hlavy nacpat, někdy to nejde, ale i zápas ve druhé lize vás vtáhne tak, že máte čistou hlavu.

Fotbalisté Želatovic (v šedém) proti TJ Medlov. Jiří Kasal vlevo.
Místo "repre" karanténa. Je to ubíjející, vzkazuje fotbalista Kasal z Uničova

Chodili jste i na populární kávičky, nebo do kina, abyste přišli na jiné myšlenky? Nebo jste se snažili spořit?

Snažíte se šetřit, nemáte na rozhazování. Ale my jsme si na kávu zašli, dokonce jsme vtipkovali, kdo to teď zaplatí, když si chodíme na kávičky a výplata nikde. Ale nebylo to nic velkého. S dcerou a přítelkyní jsme byli i v kině, ale rozhodně to nebylo tak, že bychom pak ještě šli na večeři. Snažíte se nerozhazovat.

Berete příchod do Vsetína jako návrat domů?

Ano. Od té doby, co mi volal pan Říha (předseda klubu) a lákal mě zpět. Věděl, že jsem se tady narodil a pocházím odtud.

Co nebo kdo vás přesvědčil?

Byli jsme v kontaktu od léta, volali jsme si v prosinci i na začátku ledna. Jelikož byla situace ve Vítkovicích zvláštní, dlužili nám i peníze, řešil jsem co dál. Už to bylo tři měsíce a musím řešit i finanční stránku. Proto jsem se i z toho důvodu rozhodl si chvíli od profesionálního fotbalu odpočinout. Vykašlat se na něj nechci, ale druhá liga není po finanční stránce žádná sláva. Navíc k tomu přibyl i dluh.

Žádná sláva to nebyla ani po výkonnostní stránce, že?

Taky. Chci se uklidnit, protože střelecky to nebylo ideální. Chvíli jsem hrál, pak jsem střídal. Už se nechci rozehrávat, ale zase začít dávat góly. Snad se mi to podaří.

Byl to skvělý pocit

Více než dva roky jste kluby střídal po půlroce. Chcete se už konečně usadit?

Vždycky jsem hledal něco, aby peníze chodily včas, všechno jsem si o klubech zjišťoval. V některých to bylo super, například v Prostějově. Ale jdete do klubu s nějakým cílem, chcete se prosadit, protože jsem od toho, abych dával góly. Hlavně ve druhé lize, pokud nejste produktivní, dají vám to pocítit. Kluby si vás neberou na zkoušku, aby za vás vyhodily prachy. V sedmadvaceti letech bych měl být hotovým útočníkem, který má rozhodovat zápasy. A vyžadují to po vás. Jenže víte, jak to chodí. Neprosadíte se, týmu se nedaří a jen střídáte kluby a zkoušíte, jestli si něco nesedne. To byl můj případ.

Už jste zmínil vaši pětiminutovku za Karvinou v první lize. Jaké jste se o své prvoligové premiéře, i dosavadní derniéře zároveň dozvěděl?

Vybavuji si den, kdy s tím přišel trenér Vítkovic Roman West. Měl v kabině proslov, ať každý hráč na sobě pracuje, a když bude vidět, mohou přicházet i prvoligové nabídky. A díval se na mě. Všichni se mě ptali, ale o ničem jsem nevěděl. Na druhý den se mi ozvali z Karviné, že mají zájem a tehdejší trenér pan Weber mě sledoval i ve třetí lize. Byla to tenkrát postupová sezona, ve druhé lize jsme odehráli tři, nebo čtyři kola a během týdne se zrodil přestup v rozehrané sezoně. Z Karviné to měli do Vítkovic kousek, chodili se dívat na každý zápas. Líbilo se mi, že o mně hodně vědí, mají mě vypozorovaného a vědí, co čekat. Ve středu jsem přišel na trénink, absolvoval s nimi čtvrtek a pátek. Trenér říkal, že se mnou počítá, a v sobotu mě tam na pět minut hodil. Další týden jsem odehrál dalších osmdesát v poháru. A od té doby jsem nehrál. Možná mě viděl jinak, měl jiné představy. Ale pocit to byl skvělý, když vás někdo chce z první ligy a zajímá se.

Co jste za čtyři minuty na hřišti proti Jihlavě stihl? Vybavíte si nějaké konkrétní situace?

Že jsem byl nervózní. V Jihlavě je nový stadion, bylo tam tenkrát hodně lidí. Šel jsem na plac za stavu 2:0 a trenér mi říkal, ať dám ještě gól. První souboj byla vyhraná hlava, už to mě povzbudilo. Poté jsem párkrát napadal, jednou jsem získal míč skluzem, což bylo také příjemné. Po zápase přišel ředitel klubu, plácnul si, gratuloval za první start v lize a řekl, že to bylo super, na to že to byla krátká doba. To vás povzbudí. Ale ve fotbale nikdy nevíte, co bude za hodinu. Fotbalový život není jednoduchý.

Teď budete hrát jen poloprofesionální divizi. Neberete to jako krok zpět?

Někdo to tak brát může. Já si chci hlavně zahrát fotbal. Divize šla od té doby, co jsem ji začínal hrát já, nahoru. Když jsem do ní přicházel z Frýdku-Místku, ani tehdy jsem to nebral jako krok zpět tenkrát do divizních Vítkovic. A nakonec jsme postoupili až do druhé ligy. Fotbalista, když jde někde hrát aspoň divizi, každý týden je vytížený, pravidelně hraje, má praxi, můžete vyrůst někam jinam. Budu rád za každou minutu, kterou na Vsetíně pomůžu. Budu to brát, že se i ve svém věku zlepšuji a uvidíme, kde skončíme. Nebránil bych se ničemu. Poté už záleží na druhých.

Nejvěrnější fanoušci brumovského fotbalu – Zdeněk Konečný (vpravo) a Marek Strnad. Nechybí na žádném zápase, včetně těch na půdě soupeře, kam Zdeněk Konečný pravidelně vyjždí už dlouhých 39 let!
Nejvěrnější fotbalový fanoušek? Plnovous mu zůstane i kvůli koronaviru

Hrával jste za Vítkovice, Karvinou, Prostějov, nebo Frýdek-Místek. Na co budete nejraději vzpomínat?

Nejraději na Vítkovice. Skončil jsem ve Frýdku-Místku, kde jsem měl svou první profesionální smlouvu. I tehdy jsem přemýšlel co dál a ozvali se mi z Vítkovic. Měli jsme pohovory, představili mi svou vizi. Tenkrát postupovali z druhého místa krajského přeboru a chtěli jít alespoň do MSFL. I tenkrát měli předtím nějaké své problémy, takže byli opatrní. Chtěli klub postupně budovat. Nakonec jsme postupovali tři roky po sobě až do druhé ligy. Samozřejmě, kdyby zůstali předchozí majitelé, se kterými jsem dodnes v kontaktu, troufám si říct, že ve Vítkovicích pokračuji. Jenže každé vedení i trenér má své hráče a kolikrát ani nezáleží na výkonnosti, ale sympatiích daného fotbalisty.

Začátek jara překazila pandemie koronaviru, kvůli které vláda vydala přísná opatření a zrušila veškeré sportovní akce. Jak se nyní udržujete v kondici?

Situace na trénování není ideální i vzhledem k tomu, že u nás v Ostravě je zákaz vycházení. Máme individuální plány, podle kterých máme třikrát až čtyřikrát týdně běhat podle sebe. Na hodinku jdu ven, sednu do auta a jedu někde do parku, kde budu o samotě a jdu se proběhnout.

VIZITKA MARIANA KOVAŘÍKA

Narozen: 30. listopadu 1991 ve Vsetíně.

Bývalé kluby: Hovězí, Frýdek-Místek, Brumov, Hlučín, Mikulovice, Kravaře, Vítkovice, Karviná, Prostějov, Pohronie (Polsko), Nové Mesto nad Váhom (Slovensko), Bruntál.

1. liga: 1 zápas, 0 gólů. FNL: 71 zápasů, 5 gólů. 2. polská liga: 3 zápasy, 3 góly. 2. slovenská liga: 13 zápasů, 3 góly. MSFL: 25 zápasů, 14 gólů. Juniorská liga: 6 zápasů, 4 góly.