Do míče poprvé kopl v Žatci na hřišti u řeky Ohře. Pamatuje ještě bývalé škvárové hřiště, které dávno nahradil umělý trávník. Přes Blšany se dostal do pražské Slavie, se kterou vyhrál dvakrát tuzemský pohár a dva české tituly. V červenobílém dresu ale zažil také sezonu, ve které byla Slavia kousíček od sestupu do druhé ligy.

Jaromír Zmrhal si vyzkoušel i zahraniční angažmá, štace v italském celku Brescia Calcio je pro něj úplně jinou fotbalovou zkušeností, než na kterou byl zvyklý. Žije sice v krásné oblasti, do fotbalového ideálu to má daleko. Příjemnou změnou pro otce šestiměsíční dcerky Laury je hostování v Mladé Boleslavi, kde chce zabojovat o šanci dostat se zpátky do národního týmu.

Ale pojďme na začátek fotbalového příběhu žateckého rodáka. Právě v královském městě Žatec začala Zmrhalova kariéra. „Bylo to asi ve čtyřech, nebo pěti letech. K fotbalu mě klasicky přivedli rodiče. V Žatci jsem hrál do desíti let, pak jsem přešel do Blšan. Za další rok si mě všimla Slavia a následoval přesun do Prahy,“ zavzpomínal na své první fotbalové krůčky.

Na první tréninky si moc nevzpomíná, přesto mu v hlavě pár střípků zůstalo. „Pamatuji si nějaké turnaje, které jsem za Žatec hrál. Vím, že za řekou bylo ještě škvárové hřiště, my tam ale moc nechodili. V Blšanech trénoval můj táta, bylo to hodně dětské, fotbal jsem si tam užíval,“ připomněl.

Právě otec Jaromír byl pro syna Jaromíra stěžejní postavou při jeho začátcích v pražské Slavii. „Bydlel jsem pořád v Žatci, táta mě vozil na každé tréninky a zápasy. Do školy jsem taky chodil v Žatci. Takže ráno vstát, po škole nasednout do auta, hodinu do Prahy, trénink, hodinu zpátky, napsat úkoly a spát. Jeden den v týdnu jsem měl volno. Táta pak kvůli tomu změnil zaměstnání a začal pracovat v noci,“ zdůraznil dvojnásobný mistr české ligy.

Celkově byl přechod z Blšan do Prahy těžký. Zmrhal nastupoval ve stejném ročníku, ovšem čekalo ho úplně jiné hřiště. „V Blšanech jsme hráli na menší hřiště, ve Slavii to ale bylo na velké. To byla změna jako hrom. Navíc tam samozřejmě byla daleko větší konkurence, do toho bylo potřeba dodělat školu,“ zakroutil hlavou.

Střední školu v Žatci nakonec úspěšně zakončil s maturitou, i když poslední půl rok do ní už nestíhal chodit. „To už jsem z dorostu dostal nabídku do B týmu Slavie. Musela se uzavřít profesionální smlouva, tréninky byly už ráno. Dostal jsem individuální plán a nakonec školu dodělal. Bylo to pro mě důležité, zvláště pro mou mamku. Ta mě ve fotbale podporovala, ale na první místě byla maturita,“ řekl s úsměvem.

Všechno ale nebylo zalité sluncem. Odchovance žateckého fotbalu postihlo období, kdy ho fotbal prostě přestal bavit. Chyběl klasický život dospívajícího mladíka, čas na kamarády a zábavu. „Měl jsem toho fakt plné zuby, bylo potřeba si dát pauzu. Bylo mi 16, možná 17. Na chvíli jsem s fotbalem skončil. Cestování bylo náročné, chyběli mi kamarádi. Mohli chodit ven, hlavně o víkendu, občas zašli na diskotéku, já to volno prostě neměl. Prostě mi to scházelo. Pak to ale přešlo a já se k fotbalu vrátil,“ pokýval hlavou.

V roce 2012 přišel pro Zmrhala přelomový rok, posunul se do ligového týmu Slavie. „Trenér Petrouš, který tehdy vedl rezervu, mi oznámil, že začnu přípravu s áčkem. Byl to zážitek, ještě mi nebylo devatenáct. Hned v prvním zápase sezony jsem nastoupil. Střídal jsem proti Jihlavě, prohrávali jsme 1:3, ale nakonec jsme urvali bod. Takže dobrá premiéra,“ zamyslel se s úsměvem.

První ligový gól zaznamenal Zmrhal měsíc po svém debutu, trefil se v zápase proti Brnu. Jeho prvním seniorským trenérem byl zkušený bouřlivák Petr Rada. „Vzpomínám na něj v dobrém, sice se nám tolik nedařilo, pro mě to byl splněný sen,“ doplnil.

Jenže na řadu přišlo velmi chabé období sešívaných. Trenéra Radu vystřídal Petrouš, který odstartoval tragickou sezonu 2013/2014. Následoval domácí debakl 0:7 od Teplic, další střídání na trenérském postu. Miroslav Koubek ale také dlouho nevydržel, konec sezony odkoučoval Alex Pastorr. Holandský kouč byl ale také neúspěšný, Slavia byla po 30. kole kousíček od sestupu do druhé ligy.

„Nebyly to dobré sezony. Nechodilo na nás ani pět tisíc diváků, nikdo jim to nemohl vyčítat. Byli na nás hodně n……! Hodně nepříjemná zkušenost, navíc jsme si záchranu neukopali sami, pomohly nám výsledky ostatních týmů,“ zavrtěl hlavou a vzápětí vzpomněl na trenéra Pastorra. „Pro něj to bylo nové, nikde nebyl jako hlavní trenér. Bylo to jiné, najednou jsme měli trenéra cizince, který neuměl česky, jen anglicky. Měl svůj styl, snažil se, abychom hráli technický fotbal po zemi. Bohužel se mu taky moc nedařilo,“ poznamenal.

Dalším krokem ve Zmrhalově fotbalovém životě mělo být zahraniční angažmá. Jedno se už rýsovalo, ovšem na přesun za hranice si rodák ze Žatce musel ještě počkat. „Situace ve Slavii se lepšila, přicházeli kvalitnější hráči, v tabulce to bylo vidět, začala se hrát Evropská liga. Já jsem dostal nabídku z Ruska. Měl jsem už pracovní povolení, dokonce to mám pořád v pase. Přestup byl hodně blízko, ale nedopadlo to. Vzápětí ale přišly dva tituly se Slavií. Takže všechno špatné je k něčemu dobré,“ usmál se.

V červenobílém dresu nastřílel za sedm sezon skoro 30 branek. Jaké trefy pro něj byly nejlepší? „Asi v derby. Nejprve jsem doma dal Bičíkovi trochu kuriózní vítěznou branku. Pak si vzpomínám na další derby. Na Letné jsme vyhráli 2:0, já dával druhou branku. Tehdy přišel trenér Šilhavý a my jsme tímhle vítězstvím nakopli cestu za titulem. Nejvíce ale vzpomínám na naše zápasy Evropské ligy, kde proti nám stála Sevilla, nebo Chelsea. Třeba postup přes Sevillu v poslední minutě v nastavení prostě z hlavy nevymažete,“ zdůraznil.

V létě 2019 přišel vysněný přestup do zahraničí. Zmrhal kývl na nabídku Brescie, která byla nováčkem Serie A. Nadšení vystřídala krutá realita. Vysedávání na lavičce, problémy se zloději a navíc mohutný nástup koronaviru. „Italská liga je specifická v tom, že se jede podle jedné taktiky. Trenéři to vůbec nemění. Když jsem přišel, nehrálo se na krajní záložníky, chtěli mě předělat na středního hráče. Mě to moc nevonělo, nemohl jsem si třeba zaběhnout na kraj. Pořádně jsem nehrál, menší změna nastala po příchodu nového trenéra Lopeze. Začalo se hrát na krajní záložníky. Celkově byl ten rok a půl ale hodně špatný,“ klopil oči.

Rok 2020 bude navždy spojený s koronavirem, který na celý rok ochromil celý svět. Itálie byla v první vlně nejvíce postiženou zemí v Evropě. Své si s tím „užili“ i u Zmrhalů. „Na severu to bylo nejhorší, byli jsme kousek od místa, kde hlásili tisíc mrtvých za den. Těla odváželi náklaďáky… Navíc manželka zjistila, že je těhotná. Naštěstí stihla odcestovat do Česka. Skončily tréninky, byl jsem měsíc sám na bytě a byl rád, že jsem si mohl nakoupit. Všechno se pak rozbíhalo strašně pomalu,“ zapátral v mysli na velmi smutné období.

Přes hektické období nakonec Zmrhal stihl porod manželky a mohl poprvé vidět dceru Lauru. Dostal se tak do nové role, role otce. „Musím zaťukat, máme hodné miminko, které si samo vyhraje a moc nebrečí. Zvykám si na novou roli, je to pro mě hodně důležité. Poslední rok a půl pro mě nebyl snadný. Moc jsem nehrál, kolikrát to manželka odnesla, byl jsem hodně naštvaný. Od té doby, co na mě doma čeká dcerka, se to zlepšilo. Moc si to užívám,“ má jasno.

Život v Itálii nabídl českému páru hodně zajímavé zážitky. „Za ten rok a půl se toho stalo opravdu hodně. Dvakrát nám vykradli auto, jednou jsme měli zloděje i u nás doma. Je pravda, že tamní lidé jsou přátelštější, klidnější, pohodoví. V restauracích na vás dýchla rodinná atmosféra. Na druhou stranu tam nikdo moc nespěchá. V bytě nám dodělávali dvě místnosti, mělo to být hotové za 14 dní, dočkali jsme se za dva měsíce,“ mávl rukou.

Malým vysvobozením pro patnáctinásobného reprezentanta je hostování v Mladé Boleslavi. Do 15. května stihl Zmrhal ve městě automobilů 15 zápasů, ve kterých dal tři branky. Pomohl tak k prvoligové záchraně. „Preferoval jsem návrat do Češka, chtěl jsem prostě na chvíli domů. Kvůli koronaviru jsem nemohl vídat rodiče, nebylo to ideální. Chtěl jsem si odpočinout od toho tlaku, v Boleslavi je to v pohodě. Navíc znám trenéra Jarolíma. Že jsme hráli o záchranu? Ve Slavii jsme na tom jeden čas byli ještě hůř. Můžu hrát fotbal, který znám, nastupuji na kraji. Jsem spokojený. Rodiče můžou do Prahy na návštěvu, potkal jsem se i s kamarády,“ vysvětlil.

Sezona v české lize se chýlí ke konci, Zmrhalovi končí hostování, je nadále hráčem Brescie. Co bude dál? To je ve hvězdách. „Sám nevím, budu ještě mluvit s manažerem. Když je v Itálii dovolená, tak tam nikdo nepracuje. Ani majitel, ani sportovní ředitel. Nevím, s čím můžu počítat. Vrátím se a budu čekat, zda dostanu šanci, nebo ne,“ pokrčil rameny.

Zmrhal by se rád vrátil do reprezentace, ze které v roce 2019 vypadl. „Nemůžu se divit, v Itálii jsem nehrál, takže jsem logicky nedostával pozvánky. Uvidíme, zda se mi to ještě podaří,“ konstatoval.

V 27 letech Zmrhal přemítá, co s fotbalem dál. Zahraniční štace ho trochu zklamala. „Možná jsem tu šanci špatně chytil. Nevím, co jsem mohl udělat lépe. Prostě jsem jim nezapadal do rozestavení, systému. Tím se to celé podělalo. Rok a půl jsem nehrál, nečekám příval lukrativních nabídek. Vím, že chci hlavně hrát, nechci sedět na lavičce. Brescia bojuje ve druhé lize o play-off, je tam španělský trenér, třeba bych se mu hodil do jeho stylu. Uvidíme, jak jim dopadne sezona,“ zapřemýšlel.

Na závěr se ještě vrátíme k Žatci. Fotbal totiž hrával jeho otec, fotbalistou je také jeho mladší bratr Jakub. „Kuba hraje za žatecký Slavoj, ale mají zrušené soutěže, alespoň můžou trénovat. Táta už nehraje, měl problémy s kotníkem. Byl na operaci a dává se dohromady. V Žatci jsem byl nedávno. Viděl jsem na internetu, že bude mít žatecký fotbal novou tribunu a hřiště. To je dobře,“ zdůraznil. „Hlavně bych chtěl moc poděkovat rodičům za to, co pro mě udělali. Proč? Protože udělali prostě víc, než museli a někdy i dokonce víc, než mohli,“ dodal na závěr.