Skončil tam v létě a po krátkém intermezzu v Rynholci kývl na nabídku dalšího sousedního týmu Tuchlovic. Poprvé tak při trenérské štaci putoval za hranice Rakovnicka, byť jen kousíček. A mise to byla zase úspěšná, z devíti utkání vyválčil 20 bodů. „Ale k úplné spokojenosti mi dva body chybí, měli jsme je získat doma s Hostouní. Ve Lhotě jsme si vyhrát nezasloužili a s Hvozdnicí také ne. Sešla se ve výborném složení a nám chybělo moc zraněných kvalitních hráčů," bilancuje.

Jinak jste ale musel být téměř dokonale spokojen. Mužstvo mělo do sedmého kola pouhé čtyři body, ale pak jelo jako namydlený blesk.

Bylo to příjemné, fungovalo to. Ale opakuji, ty dva body mi k naprosté spokojenosti chybí. Hostouň se porazit dala.

Dá se z osmého místa uvažovat o postupu, když ztrácíte na prvního deset a na druhého osm bodů?

Abych byl upřímný, tak dost složitě. Je to poměrně veliká ztráta, s níž se sice dá něco udělat, ale moudřejší budeme po prvních čtyřech jarních kolech.

Překvapilo vás něco při vaší první mimorakovnické štaci?

Ani moc ne. Téměř všechny hráče jsem znal, některé z nich jsem i vedl. Ale jedno překvapení mě skutečně zaskočilo. Byl to záložník Vojta Kubányi. Toho jsem neznal, nevěděl jsem, že hrál vyšší soutěže. A musím před ním smeknout, protože i ve svém věku byl pro nás vlastně klíčovým hráčem.

Co bylo zásadně jiné, než třeba ve Strašecí?

Mohl jsem se soustředit výhradně na vedení týmu, nemusel jsem řešit nic okolo. To pro mě bylo něco nového, vše potřebné vyřídil předseda Stanislav Šulc. Pro trenéra příjemná věc.

Co je specifické, na trenérské lavičce jste spolupracoval s vaším předchůdcem Miroslavem Supáčkem. To teoreticky mohlo přinést problémy, ale podle výsledků se zdá, že jste si sedli. Jaká je pravda?

Víte, já po příchodu do Tuchlovic vycítil, že jsou hráči odvoláním trenéra zaskočení a berou to i jako svou vinu. I proto jsem ho Mirka Supáčka oslovil, zda by do toho nechtěl jít se mnou. Když mi kývl, šel jsem za Standou Šulcem a řekl mu, že povedu Tuchlovice rád, ale se Supáčkem. Tak se stalo a bylo to dobře. Máme podobný pohled na fotbal, a byť rozhodující slovo mám já, všechny kroky jsme spolu konzultovali. Přineslo to úspěch.

Sledoval jste určitě i Nové Strašecí, vedlo si výborně, že?

Samozřejmě, hlavně ze začátku. Pak už na to nebyl tolik čas, tuchlovické zápasy se se strašeckými křížily. Nicméně uhráli fantastické výsledky, jsou třetí a to je velký úspěch.

Měl jste informace i od synků? Jan hrál ve Strašecí, Lukáš zase u konkurence na Tatranu. Jen Davida jste měl v Tuchlovicích.

Probírali jsme to, což je pochopitelné. Vím, že ve Strašecí je velká spokojenost, u Tatranu až tolik ne. Přece jen myslí na postup.

Tři synové, tři fotbalisté. Neplánovali jste s manželkou ještě osm dalších, abyste mohl složit po vzoru otce Klapzuby Mrázkovu jedenáctku?

(úsměv) To opravdu ne. Kdo by v dnešní době tolik dětí uživil?

Dobrá, ale byl jste zvyklý mít všechny tři pod drobnohledem, ve Strašecí jste je vedl. Pak jste měl v Rynholci aspoň Davida, jehož jste si přivedl i do Tuchlovic. Teď se mluví o tom, že by za vámi mohl dorazit Lukáš z Tatranu, je to pravda, nebo drb?

Odpovím jednoduše, Lukáš do Tuchlovic nepůjde a David tam už také pokračovat nebude. Víte, ono mít tři syny v mančaftu nepřináší jen dobré věci, ale i ty negativní. Při neúspěchu se to otáčí proti vám, není to to pravé ořechové.

Tak děkuji za rozhovor, ale ještě jedna otázečka: Měříte ke dvěma metrům, ale říká se vám roky Pinda. Proč?

To s výškou nesouvisí, zdědil jsem přezdívku po tátovi.