Píše paměti, má už 150 stránek. Prožil totiž zajímavý život, ať už profesní – byl kriminalistou – či osobní. V rozhovoru pro fotbalovou přílohu Rakovnického deníku ale Miroslav Aksamit hovořil nejvíc o své největší vášni, fotbalu a jeho rozhodování. Vždyť pětašedesátiletý arbitr řídil i druhou ligu, v té nejvyšší byl řadu let delegátem. A na Rakovnicku, kam se už před lety přestěhoval z Prahy a našel tady druhý domov, pomáhá sudím dodnes.

Jak jste se vůbec k fotbalu a pískání dostal?
Začnu zeširoka. Vyučil jsem se v ČKD Slaný, kde jsem dělal zámečníka a vedle mne dělal u ponku nějaký Jirka Vokřál z Vlašimi. Ten fotbal hrál a byl to obrovský nadšenec. Doslova mě nažhavil, protože já do té doby hrál jen podnikovou ligu. A protože jsem bydlel v Praze, zašel jsem na pražský svaz, kde mě přivítala tehdejší persona Antonín Vogel, a přihlásil se u něj na pískání. Začal jsem od píky a bavilo mě to.

Ale z Prahy moc známý nejste, proč jste tam nezůstal?
Praha měla svoje nevýhody, hlavně hřiště. Byla tam dvě travnatá a sto škvárových! Já jednou pískal snad v Bráníku, a když jsem skončil, byl jsem černej jako horník, když vyfárá. Navíc jsem byl student a nemohl jako mí kolegové někoho pozvat třeba na pivo, aby si mne šéfové všimli. To vše mě štvalo, a tak jsem se domluvil na Praze-západ u pana Oty Cypriána z Rudné, jestli bych nemohl pískat tam. Naštěstí jsem nemusel začít zase od okresu a řídil hned zápasy kraje. Pak jsem šel na vojnu.

Takže jste měl od pískání pauzu?
Nakonec neměl. Protože jsem si dodělával vysokou školu pedagogickou, šel jsem na vojnu jenom na rok. A navíc jsem rukoval do Loun, kde jsem si u obsazováka Karla Nozara, který už dnes bohužel nežije, vyjednal, že budu pískat tam. Když tedy nebyly manévry (úsměv).

Jak jste se dostal do vyšších soutěží, trvalo to dlouho?
Měl jsem štěstí, že na kraji tehdy rozhodčím šéfoval Mirek Maurer z Kladna, to byl ligový rozhodčí. Dělal ve věznici, já zase tehdy po návratu z vojny nastoupil na kriminálce a on nás, co jsme byli jako on ve státní službě, měl rád. Navíc jsem byl tehdy docela ve formě, pískání mi šlo, fyzička byla také dobrá, a tak mě už za rok, tedy v roce 1986, vytáhl do krajského přeboru. A hned za rok nebo dva nás vytáhli hned šest do divize, tam se mnou šla jména jako Miroslav Liba nebo Pavlín Jirků. Dodnes se kamarádíme také s Bohuslavem Hamzou, i to byla osobnost, od níž jsem načerpal výborné zkušenosti. Postupně jsme se jako rozhodčí dostávali výš a výš, vždycky zhruba po dvou letech.

Vaším rozhodcovským vrcholem nakonec byla druhá liga, poté jste už jako delegát postoupil do nejvyšší soutěže?
Přišlo to v roce 1994, kdy už mi bylo 39 let. Nejprve se zdálo, že to nepůjde, ale byl jsem těsně pod věkovou hranicí a rok pískat mohl. Vlivem různých okolností jsem ale píšťalku vyměnil za desky delegáta.

Jak se vám to podařilo?
V závěru kariéry rozhodčího se kolem mne nakumulovaly problémy, ale v životě to platí i naopak. Tenkrát se stal předsedou komise rozhodčích Luděk Macela, který byl jako já ze svazu na Praze-západ. A každý šéf si přivede i lidi, které zná a kterým může věřit. Udělal to i Luděk.

Jaké máte vzpomínky na delegátské roky, určitě leckdy divoké?
Já bych řekl, že rozhodčí ještě v téhle době nebyli tak vystresovaní jako dnes. Nějak si to ještě užívali. Video sice už také bylo, záběry v televizi, ale ne v takové míře jako dneska, kdy pitvají na obrazovce každý centimetr. Kluci se k sobě také chovali pěkně, jenže postupně přicházela nová a nová nařízení od UEFA a všechno se postupně utahovalo. Dnes musí být ligový rozhodčí připraven nejvíc po psychické stránce. Pozornost a absolutní koncentrace, zvládnutý stres a frustrační tolerance jsou nejdůležitější aspekty.

Z doby, kdy jste dělal delegáta, je nejvíc známá aféra kolem tehdy žižkovského manažera Horníka. Jak jste vycházeli?
(smích) Ivana si samozřejmě pamatuji, ještě pořád mám jeho číslo v telefonu. Podle mě je zbytečně démonizovaný. Víte, forma byla sice jiná, ale způsoby mají všichni funkcionáři stejné. Nemohu mluvit, jak to chodí dneska, ale co si budeme nalhávat, všichni funkcionáři chtějí, aby vyhrávaly jejich týmy. A hlavně doma. A že se tomu Ivan Horník věnoval víc než ostatní?

A zasmál jste se, když třeba komici Čtvrtníček s Lábusem udělali z odposlechů divadelní kus?
Jasně, že jsem se smál, hrozně se mi to líbilo. Ivan takhle opravdu mluvil, to nebylo nadsazené. Já když měl delegaci na Žižkov, tak jsem tam ráno přišel (hrálo se dopoledne), a jeho bylo všude plno: Čau klucíí, to jsem rád, že jste tady zrovna vy! Já na to, že to samé bude za čtrnáct dnů říkat těm dalším. Ale každopádně Ivan Horník dovedl udělat atmosféru, všichni se tehdy smáli a byli v pohodě.

close Miroslav Aksamit na archivním snímku z 90. let info Zdroj: archiv zoom_in Líbí se mi, když vidím delegáta i na krajském fotbale a je perfektně oblečen. Získává tím na vážnosti, jaký jste razil názor vy?
Mluvíte mi z duše, na tohle jsem byl vysazený už jako šéf komise rozhodčích Středočeského kraje. Naučil mě to na kriminálce kolega Miloš Kopsa, který se oblékal úplně dokonale a oproti jiným kolegům na sebe vážně hodně dbal. Spoustu věcí mě naučil, jak nosit kravatu, jaké vybrat boty a já se tohle snažil předávat i rozhodčím a delegátům. Aby ti když vystoupí někde na vesnici, kde se hraje krajský přebor, tak musí být vidět, že vystoupil PAN Rozhodčí! Třeba Jirka Adam došel do ligy a po letech vzpomínal, že mu to pomohlo, když se dostal nahoru. Bohužel, dneska už ani politik nemá vždycky oblek, přitom pro něj by to měl být dres. Asi to spláchla doba a Aksamit to těžko změní. Jen by mě zajímalo, proč to jde na západě, i pří fotbale. Stačí se podívat na takové Angličany, když jdou na utkání. Jako ze žurnálu.

Čím to, že zrovna na Rakovnicku, kde je rozhodčích málo, vyrůstají talentovaní jako Helebrant, Beneš nebo Franěk?
Náhoda? Nejvíc jsem v kontaktu s Pavlem Fraňkem a byl jsem i tehdy, kdy jsem mu dělal delegáta při jeho druhém derby Sparta – Slavia, které se mu povedlo. Benešíka si zase pamatuji, když postupoval do první ligy, to bylo v polovině devadesátých let. A dotáhl to až na mezinárodního rozhodčího. Z Rakovnicka pochází ještě ligový delegát Libor Zeman, ten pode mnou začínal v kraji jako rozhodčí..

Zmínil jste, že jste nastoupil u kriminální policie, jak to šlo s pískáním dohromady časově?
Víte, já to tehdy žral a nekoukal na hodiny – měl jsem spoustu přesčasů. Rodina trpěla, to je pravda, ale náčelník se mi snažil vycházet vstříc. A manželka si zvykla. My byli tehdy klasická česká rodina, policajt a učitelka (smích).

Čemu jste se u policie věnoval nejvíc?
Vybral jsem si etopedii, což je speciální pedagogika zabývající se výchovou delikventní mládeže. Chtěl jsem to dělat, ale na Praze 7 mi u toho nechali jen rok a pak mě šoupli na hospodářskou. To mě vůbec nebavilo, zatýkali jsme lidi za něco, co je dnes normální. Chlap z Moravy uplatil vedoucího v Kovomatu, nakoupil od něj věci na kšeft a my na něj čekali za Prahou a zatkli jsme ho za nedovolené podnikání. Říkal jsem, že tohle není možné a šel jsem za šéfem, že končím. Na Praze 9 jsem se dostal k mládeži a dělal tam sedm let. Pak jsem se posunul na městskou správu, dělal analytika vrchnímu komisaři. Dva roky jsem pak vykonával funkci komisaře kriminálky na Praze 10 a v emoci dal výpověď. Nakonec to dopadlo perfektně, protože jsem si založil vlastní bezpečnostní agenturu a fungovala a funguje dobře.

I v pětašedesáti jste už do sezony zasáhl s píšťalkou, přitom loni kolem vás bylo haló, když jste se během utkání Chrášťany – Kroučová sebral a na protest proti urážkám ze strany hráčů jste odjel do nemocnice a zápas dořídil laik. Přesto jste se nakonec na okresní hřiště zase vrátil, proč?
Tehdy bylo špatně, že jsem na zápas dost ostrých týmů jel sám. Každopádně tam přišla dvě špatná vyběhnutí brankáře, pak sice nějaký kontakt s útočníkem, ale podle mě regulérní góly. Brankář nadával a já udělal chybu, že jsem mu hned nedal žlutou. Po tom druhém gólu už se na mě sesypali hráči, nadávali i diváci, a tak jsem praštil píšťalou, že jim na to s prominutím s…u a že si vůbec neváží, že jim tam někdo přijede, protože za chvíli už bude doba, kdy rozhodčí nebudou vůbec. Bylo to v emocích, ale odjel jsem a nechal jim tam píšťalku, a tak si to dopískali sami. Já skončil, ale uběhl rok a už za mnou zase volali, že je jich pořád méně a méně. A tak zase pomáhám, i když bolavá záda už toho asi moc nedovolí. Snažím se aspoň pomoci tak, že sháním novém adepty.

Jak se mění s léty rozhodčí? Nebo pískáte pořád stejně?
Mění se to. Tady na Rakovnicku kdysi pískal Honza Hrivňák a ten si zakládal na tom, že karty nedává. Což se mi nelíbilo. Ani už je teď moc nedávám, ale nezakládám si na tom. Spíš se snažím s hráči domluvit a naředit to, co od nich slyším. Po zápase většinou přijde, že: vždyť mě znáte, pane Aksamit, já to tak nemyslel. Já na to, že vím, a že kulatá koule z nich ze všech udělá na devadesát minut blázny. A to říkám slušně.

Proč vlastně pořád pískáte, co vás u fotbalu vesnických kluků drží?
Nejlepší je pocit, když se dohraje a zápas se povede. Vy si sednete, přinesou vám pivo a vy si ho s chutí dáte. Pokecáte, je tam pohoda. Doma mám piva plný sklep, ale dát si ho jen tak, to mě nebaví. Potřebuji být unavený a odměňovat se, a tak třeba jezdím na kole.

Co nějakého konkrétního zlobila, máte takového na Rakovnicku?
To víte, že tu nějací jsou. Třeba Honza Vrábík, co kopal za Kněževes, nebo Denis Scott Bechner, to je také v uvozovkách takový zločinec. Ale já se s nimi snažil vždycky vyjít, hlavně se nad ně nepovyšovat. Domluvit jim, jít na to psychologicky, to zabíralo. Ale je pravda, že když jsem na okrese kdysi před pětadvaceti lety začínal, byl jsem ještě mladej ješita a třeba takového Grilla za řeči vylil.

Může pískat rozhodčí bez odvahy?
Když učím mladé rozhodčí, říkám jim, že jestli odvahu nemají, ať nepískají. Ani já nemám postavu, abych se mohl s někým prát, ale na hřišti jsem se nebál nikdy. A to k vám hráči přiběhnou na pár centimetrů a jsou rozzuření. Pak je to psychologický moment, který musíte ustát. Naštěstí se mi nikdy nic vážného nestalo, jen jednou mi v Praze jako mladému vyrazili karty. A před deseti lety mne po utkání v Kolešovicích polili pivem, ale bylo rakovnické, nedělalo fleky a šlo dobře vyprat! (smích)