Kliknutím zvětšíte
„Když se něco stane, zvlášť na druhé straně hřiště, tak se podívám, kolikátá je minuta a jaký je výsledek, abych věděla, jestli nezdržují. Opravdu tam jsou hráči, kterým většinou nic není. Jednou se mi už ale stalo i to, že jsem řekla, že tam nejdu, protože tomu hráči určitě nic není. Trenér mě tam posílal a jemu opravdu něco bylo,“ vzpomíná se smíchem Moravčíková.
Ta se dostala k třetiligovému SK Rakovník poněkud oklikou. Při studiích fyzioterapie na Fakultě tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy se při praxích zapisovala na sportovní akce. Protože o problematiku se zajímala nad plán i ve svém volném čase, oslovili ji ze Slovanu Liberec, kde s B týmem absolvovala soustředění. Práce ji naplňovala, po Rakovníku, ve kterém bydlí, se zprávy o jejích schopnostech rozkřikly a přišla nabídka. „Na SK to mám od domu sto metrů. Zkusila jsem si s nimi jeden zápas, dva tréninky a pak jsme se domluvili,“ popisuje
Aktuálně už je u týmu čtyři a půl roku a za tuto dobu zažila už hodně zranění. I těch bizarních! „Jednou v Živanicích jsme v poločase prohrávali. Trenér přišel naštvaný do kabiny, my seděli v kroužku kolem něj a on chodil a nadával. Jak byl vzteklý, tak chtěl máchnout nohou do prázdna. Trefil ale lahev s vodou, která vyletěla, jednoho hráče zasáhla do obličeje a roztrhla mu obočí. Když trenér viděl, jak se z něj řine krev, tak mu ještě řekl, že přesně takhle musí na hřišti bojovat,“ vzpomíná Moravčíková, která musela zasaženému hráči ránu vydezinfikovat a zacelit nalepovacími stehy.
„Jindy se zase stalo to, že naštvaný trenér chtěl v kabině kopnout do banánu, ale na mokré podlaze podjel a spadl na záda. Kluci se chtěli smát, ale báli se ho, takže si netroufli. Trenér to pak s grácií zahrál do autu,“ přidává Moravčíková další historku.
Většinou se ale musí zabývat spíše rutinními záležitostmi. Nejčastěji zraněními kloubů, jako jsou kotníky nebo kolena, dále také otřesy mozků a vykloubenými rameny. „Máme jednoho hráče, který má všechno hrozně chatrné. Je hodně štíhlý a nezpevněný, takže mu musíme před každým zápasem tejpovat kolena a kotníky, aby se nezranil. Minule nám ale tejp došel, takže jsme mu jeden kotník nechali volně. Chtěl jenom nahrát a při tom si udělal výron, protože neměl zpevněné vazy,“ vysvětluje Moravčíková. „Hodně to ovlivňuje genetika i hráč sám. Někteří jdou do zápasu a ani se před tím nerozcvičí. Nepředchází tomu,“ doplňuje.
V pozici fyzioterapeutky jezdí Moravčíková s týmem na všechny domácí i venkovní zápasy, hráčům se poté věnuje během dvou tréninků v týdnu a má pro ně vyhrazený i jeden den o víkendu. „Během tréninku se většinou věnuju hráčům zraněným a po tréninku zase zdravým. Většinou ale dva dny, které mám pro ně vyhrazené, nestačí a musí za mnou chodit i do práce,“ popisuje.
Kdo by si ale myslel, že fyzioterapeutka řeší jen zranění, která se hráčům stanou na trávníku a v kabině, ten by byl na omylu. Fotbalisté si často přinesou problém i ze svého soukromého života. „Když se hraje v sobotu, tak se někdy stane, že se někdo z hráčů večer předtím společensky unaví a chce po mně nějaký povzbuzovák. Jednou si taky pamatuju, že si jeden hráč při určité aktivitě ve svém soukromém životě hnul krkem,“ zakončuje se smíchem Moravčíková.
83
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
