Co rozhodlo o tom, že po návratu z Kladna se Hamouz tak rychle etablovat a v klubu bojujícím doslova o život začal dělat fotbalové zázraky? Prý toho bylo víc, co si muselo sednout.

„Je fakt, že klub byl v klinické smrti, ale vedení vše zvládlo. Kluci z týmu si sedli a od začátku tam bylo i v přípravě hodně nadšení. Povedl se nám začátek soutěže, kdy soupeři ještě neprokoukli náš styl se zabezpečenou obranou a rychlým přechodem do útoku, a když ho teď na konci už prokoukli, poradili jsme si bojovností,“ vypočítává důvody úspěchu trenér a dodává, že hráči si také nechali říci a hlavně – poznali, že mohou vyhrávat, což jim v předešlých sezonách často chybělo.

Co bude dál ještě jasné není, klub se ale bude snažit do krajského přeboru zase vhodně posílit a přijít o co nejméně borců, které měl jen na hostování. Nic jasného ale podle Hamouze ještě není. „V sobotu je oficiální rozlučka, tam už se třeba něco dozvíme,“ usmívá se.

Cestu zná, až tam na sever. Bakalář se však vrátil

Jaroslav Hamouz byl už nadaným hráčem. Z Rakovníka se celkem brzy vydal do Teplic, hrál tam za ligový dorost, ale když se probil do divizního béčka mužů, utrhl si koleno a šance na vrcholový fotbal zhasla. Na severu přesto zůstal, v Ústí nad Labem totiž studoval vysokou školu pedagogickou a dodnes je také profesorem na Střední zemědělské škole v Rakovníku, kde při tělocviku a Společenských vědách učí i některé mladé fotbalisty z SKR. U Rakovníka se tak nabízí přirovnání se známým starým filmem, který Otakar Vávra natočil po válce právě o Rakovníku – Nezbedný bakalář, ale to Jaroslav Hamouz není.

Pedagogický talent se mu však hodí i při trénování. Koučuje s nadhledem, klidněji, emoce udržuje víc uvnitř. Možná i proto má trenérské úspěchy.

Nejdříve si však užíval ty hráčské, protože po návratu ze severu hrál deset let v Mutějovicích a tam se tehdy kopalo náramně. „To byly opravdu pěkné časy. Byli tam výborní spoluhráči, hrálo se vysoko, fungovala parta,“ vzpomíná.

Následně zamířil do Branova, který prožíval vzestup a Hamouz tady poprvé už trénoval. Mužstvo od Berounky dostal do I. B třídy a kdyby žil Ota Pavel, určitě by tom napsal nějakou povídku. „Ještě jsem i hrával, jenže jsem si utrhl druhé koleno a s aktivním hraním byl konec,“ smutně konstatuje Hamouz stinnou stránku branovského angažmá.

Zavidovské postupy, potom žáci v Kladně

Přišlo parádních pět let v Zavidově. Také tady jako předtím v Mutějovicích nebo na Branově prožíval fotbal obrovský boom a kouč vydržel pět roků. Zažil dva postupy až do I. A třídy, kde pak dobře bojoval o záchranu. Kvůli synovi Michaelovi však skončil.

„Vybralo si ho Kladno a musel dojíždět. A tak jsem šel do Kladna s ním a několik let jsme tam byli společně, než syna fotbal přestal bavit. Chápal jsem ho, kluci šli po tréninku k vodě a on cestoval domů do Rakovníka. Měl to těžší i kvůli mně, když mě viděl doma i na tréninku (úsměv). Ale dal si roční pauzu a teď zase hraje za dorost Rakovníka, z toho mám radost,“ přiznává trenér a jeho syna se týká i jeho největší přání do budoucna. „Ještě jednou bych ho rád trénoval,“ neskrývá.

Tenhle sen se klidně splnit může.