Přestože jeho slavné léta, kdy si zahrál i nejvyšší českou (1942/43) a posléze československou soutěž (1945/46) a nastupoval tedy i proti Slavii s legendárním Pepi Bicanem, jsou již dávno minulostí, najdou se zde pamětníci, kteří pamatují slavné pohárové zápasy s ligovými kluby, či přátelská utkání s národním týmem. Jedním z pamětníků je i trenér rakovnické Olympie Antonín Sýkora, který do Rakovníka přišel v roce 1981.

„Já jsem se do Rakovníka dostal díky tomu, že jsem byl tři roky po sobě nejlepší střelec krajského přeboru za ČKD Slaný. Tenkrát vycházel deník Svoboda, tam si mě všimlo několik týmů, měl jsem pár nabídek a dnes jsem rád, že jsem kývl na právě na tu z Rakovníka. Tenkrát si mě vybral trenér Rubáš, osobnost českého fotbalu, který trénoval Spartu, Ostravu a hrál i za národní mužstvo. Já jsem byl takový jeho kůň a hned jak jsem přišel, nastupoval jsem v základu. Tenkrát zde byli samí ligový fotbalisté, z Rakovnických pouze Vlasta Chládek a Zdeněk Vodrážka, který byl také top fotbalista. Jinak zde byli samí Pražáci, ze Sparty třeba Jirka Hamzík, Pavel Melichar, Pepík Málek z Bohemky a další. Tenkrát se měnil systém soutěží. Prvních osm týmů zůstávalo v druhé lize a druhých osm šlo do třetí ligy. ČKZ Rakovník, jak se tehdy jmenoval, však druhou ligu neudržel a spadl do třetí. Takže já jsem zde kopal třetí ligu a byla tady výborná parta, tenkrát se hrálo ještě za peníze a fotbalisty platily podniky. Jinak jsme to tehdy měli nastavené tak, že když jsme třeba hráli s mužstvem z krajského přeboru, museli jsme vyhrát alespoň o pět gólů, jinak jsme nedostali prémie. Celkem jsem za Rakovník hrál 10 let a za tu dobu jsme sehráli spoustu zápasů s prvoligovými týmy. Když jsme postoupili přes dvě kola v poháru, tak jsme většinou hráli s Viktorkou Plzeň, což byla téměř pokaždé konečná, ale jinak jsme zde hráli třeba poháry se Spartou, na kterou přišlo čtyři tisíce lidí. Dále jsme tady sehráli dva přáteláky s Duklou Prahou, za kterou hrál tehdy třeba Standa Pelc, Stromšík a další. My jsme je dokázali porazit 1:0 a gól dával Pavel Vybíral. Odehráli jsme tu i přátelské utkání s národním mužstvem a jednou jsme sehráli přátelák s nároďákem na Letné. Bylo to večer od devíti hodin kvůli tomu, že poté odjížděl na poslední utkání do Portugalska před postupem na mistrovství Evropy. Nakonec jsme prohráli 0:1, z penalty nám dával gól Michal Bílek a byl to opravdu zážitek. A to nejen samotný zápas, ale i zázemí – banány, pomeranče na stolech, což tehdy běžné nebylo, jely za námi i dva autobusy, takže já mám na tuto dobu jen ty nejlepší vzpomínky a i se mi tehdy dařilo," vzpomíná na osmdesátá léta Antonín Sýkora, který si velmi dobře pamatuje i na olympiádu v Moskvě, na které před 36 lety vybojovali českoslovenští fotbalisté zlatou medaili.

„Olympiádu a naše tažení včetně finálového utkání s východními Němci jsem samozřejmě sledoval. Proti několika z tehdejších reprezentantů jsem i hrál, ale zda se takový úspěch ještě nějaké příští generaci povede, to opravdu nevím."

Letos je tomu přesně 70 let, co Rakovničtí opustili nejvyšší fotbalovou soutěž a možný návrat do ní je velkou utopií. Však to není tak dávno, kdy SK Rakovník spadl do 1. A třídy a stahovala se nad ním mračna. Návrat do divize, či ČFL, kterou ještě v 90. letech hrál a tehdy rakovnický dres oblékal například i gólman Chvalovský, jenž si o šest let později zachytal na olympiádě v Sydney, by však tomuto tradičnímu týmu jistě slušel. ⋌