Nejmenší fotbalisty si vzal pod svá křídla a zaujal post hlavního kouče, na kterém své bohaté zkušenosti začal předávat nástupcům pavlíkovského fotbalu.

Se stejnými dětmi strávil posledních 13 let svého života a mužstvo si postupem času vychoval do současnosti, kdy společně dobývají dorostenecké soutěže.

V rozhovoru pro Rakovnický deník vyprávěl o své kariéře, o začátcích na postu kouče a jak se za dobu pandemie změnil fotbal.

Lukáši, v kolika letech jste začal s fotbalem?
Hraju asi od 6 let. Fotbal byl vždy nejlépe dostupný sport a v té době nebyl výběr sportů zas tak široký, jako je tomu dnes. Na vesnicích byl fotbal vždycky tím hlavním sportem a jelikož jsem z vesnice, tak jsem se začal fotbalu věnovat.

Kde jste zahájil kariéru?
Tenkrát jsem bydlel ve Všetatech a nejdostupnější a nejbližší fotbalový klub, který fungoval, byl Pavlíkov.

V jakých dalších klubech jste působil?
V žácích jsem kopal za SK Rakovník a později i v dorostu za béčko a céčko.

Na jakých postech jste hrál?
Za svou poměrně dlouhou kariéru jsem působil na všelijakých postech. Nějaký čas jsem kopal v obraně, to bylo ještě když jsme hráli okresní výběr. Jinak jsem nejčastěji hrál zálohu, jelikož nemám problém s běháním – buď jsem tedy působil na postu krajního nebo středního záložníka, to je asi můj nejčastější post. Také jsem několik let hrál v útoku a teď jsem na stoperu. A doufám, že mne brzy zastoupí některý z mých odchovanců a budu si moci užívat fotbal z lavičky.

Zažil jste jako hráč nějaký úspěch, kterého si ceníte?
Takových úspěchů bylo samozřejmě více. V Pavlíkově jsme to jeden čas měli jako na „houpačce“, ale mezi úspěchy počítám, když se sešla vynikající parta kluků, kteří se podíleli na postupu do I. B třídy. To byla moc hezká fotbalová léta a atmosféra v klubu byla opravdu skvělá. Vzpomínám na to velmi rád.

Později jste se stal i trenérem, jak dlouho už Pavlíkov vedete?
Trénovat jsem začal tuším v roce 2008, kdy v Pavlíkově byli pouze dorostenci a nebyl zde žádný oddíl přípravek nebo žáků. To mi přišlo celkem líto a chtěl jsem to změnit. Navíc v té době bylo mému synovi 5 let, takže jsem si v Pavlíkově vytipoval děti stejného věku a začal jsem obcházet jejich rodiče.

Jak tedy vypadal váš první trénink s dětmi?
Vzpomínám si, že jich přišlo asi osm a časem se to začínalo rozrůstat. Později jsme měli hodně fotbalistů, kteří se lišili věkem, a tak jsme je rozdělili do dvou kategorií – na přípravky a žáky. Soutěž jsme začali hrát až o rok později. První rok jsme jen trénovali a moc mě to bavilo. Užili jsme si spoustu legrace a také bych rád poděkoval rodičům dětí, s nimiž byla vynikající spolupráce, díky které se to povedlo zrealizovat. Bez větších změn to udržujeme dodnes. Jsem šťastný, že se to povedlo dotáhnout do konce.

Máte z této doby nějaké zajímavé historky?
Legrační bylo, když jsem začínal obcházet rodiče dětí, kteří si nejprve mysleli, že jim chci něco prodat a skoro mě nechtěli pustit ani do baráku. Ale když jsem jim vysvětlil, že jsem za nimi přišel z důvodu, že bych chtěl jejich děti dostat k fotbalu, tak byli velice rádi. Hlavně také proto, že oni sami v posledních letech hledali pro své děti vhodné koníčky a má nabídka jim udělala velkou radost.

Zažil jste na postu kouče nějaký okamžik, na který rád vzpomínáte?Radostný okamžik je pro mne každý odehraný zápas. Ať už vyhraný, nebo třeba prohraný. Pro mě je radost vidět kluky, jak hrají fotbal, který chcete, aby hráli a baví je to. Já si to s nimi také užívám, mám z toho radost, když vidím, že je fotbal naplňuje a baví mě sledovat jejich hru na hřišti. Myslím si, že to je hlavní motivace většiny trenérů, proč tento post zastávají a za úspěch považuji, že mohu s kluky trávit společné chvíle a jde nám o společnou věc – fotbal.

Byl naopak nějaký zápas, který pro váš tým nedopadl zrovna tak, jak jste si přál?
(Smích) Takových je samozřejmě také více. Stává se, že někdy od zápasu nebo i turnaje čekáte něco úplně jiného, než vám pak hráči předvedou. Třeba svým přístupem. Asi bych nechtěl hodnotit nějaký celý turnaj, ale bylo hodně zápasů, kdy vás hráči dostanou přímo „na kolena“. Ale jinak si myslím, že máme skvělou partu, která dovede držet při sobě a za to jim patří obrovské DÍKY! Nejvíce si vážím kluků, na kterých je vidět, že na sobě chtějí makat.

Jak probíhala příprava mužstva v době pandemie?
Většinou začínáme trénovat někdy v lednu. Odstartujeme běháním, fotbálkem. Vždy se sejdeme o Silvestra a zahrajeme si fotbal. Tím, že některé aktivity byly povoleny, tak jsme se mohli scházet. Chodili jsme tedy hodně běhat, využíváme prostory okolo Rakovnického potoka a takto jsme se scházeli alespoň třikrát v týdnu. Samozřejmě s tím, že jsme udržovali dvoumetrové rozestupy, ale to bylo ještě v době, kdy to bylo povoleno. Později, když byla opatření zpřísněna, jsem se trochu zalekl, ale asi to byla chyba, jelikož si myslím, že málokdo z kluků sám od sebe něco dělá. Po rozvolnění je to strašně vidět a příprava klukům prostě chybí. Covidové období asi všem sportům hrozně ublížilo a jsem zvědavý, až začnou soutěže, jak to na hřištích bude vypadat. Zatím podle toho, co jsem viděl, nemám moc dobré zkušenosti, ale uvidíme a necháme se překvapit.

Jak se s kluky připravujete v současné době?
Začali jsme trénovat na domácím hřišti, ale jak jsem již zmínil, je poznat, že se trochu zlenivělo a nejde to zas tak dobře jak bych si představoval. Před covidem jsme se scházeli bez problémů v osmnácti lidech a dnes bohužel musíme kluky pomalu přemlouvat, aby na trénink vůbec dorazili. Je to také z důvodu, že nemají příliš času, jelikož jsou vytíženi studiem a dalšími aktivitami. Nyní mám cíl vše vrátit do starých kolejí a doufám, že se to podaří.

Jak byste zhodnotil loňskou nedohranou sezonu?
Mám pocit, že jsme odehráli asi jen pět zápasů, ale jinak jsem v té době byl s mužstvem velice spokojený, jak s přístupem hráčů tak s docházkou na tréninky. Ve finále ale nemohu říci, že bych byl úplně spokojený s výsledky, i když se dalo předvídat, že bychom mohli v tabulce stoupat nahoru, ale covid nám to zkomplikoval.

Věnoval jste se i jiným sportům?
Když jsem byl v žákovském nebo dorosteneckém věku, tak pro mě byl vždy na prvním místě hokej. Vztah k fotbalu se ve mně zlomil až později, kdy už jsem měl dávno po vojně. Před tím jsem preferoval hokej.

V jakých hokejových klubech jste působil?
Hrál jsem za Rakovník. V dorosteneckých soutěžích jsem působil ve Slaném, kde jsem strávil jednu sezonu. To byla velmi dobrá zkušenost a mělo to zcela jinou úroveň. Později, když jsem se ještě v dorostu vrátil zpět do Rakovníka, tak to také byla úžasná léta, kdy jsme často vyhrávali, postoupili jsme do krajské soutěže a parta v týmu byla skvělá. Zpočátku mi hodně pomáhali starší a zkušenější hráči, za což jsem jim byl velice vděčný. Na toto období své hokejové kariéry také vzpomínám rád.

David ŠRÉDL