Během jediného dne jste ukončil kariéru hráči i rozhodčího. Kdy jste vlastně začal pískat?
Já jsem začal pískat až docela pozdě, v pětatřiceti letech. Udělal jsem velkou chybu, protože jeden rok, když začal u nás někdo angažovat hráče na pozici rozhodčích, tak se tenkrát přihlásil třeba Míša Beneš, který měl něco se srdcem a rozhodl se, že jako hráč skončí, a přihlásil se rovněž Luboš Helebrant, tedy oba pozdější ligový rozhodčí, jenže já si tehdy říkal, že bych v životě nepískal…

Takže toho litujete…
Lituji toho do dneška, protože kdybych se přihlásil s nimi v té době, kdy jsme kopali trochu výš a měli všude známé, mohl jsem se někam dostat. Neříkám, že přímo do první ligy jako třeba Luboš, ale začali bychom spolu, měli stejné šance a věřím tomu, že třeba druhou, nebo třetí ligu bych pískal.

Jaké byly začátky?
Když jsem začal pískat, tak hlavně díky Mírovi Axamitovi, který dělal ligového delegáta a předsedu komise rozhodčích na krajské úrovni, a ten mě do toho dostal. Začínal jsem v okrese, kde jsem odpískal jen pár zápasů a šel jsem do B třídy, tam jsem pískal půl roku a dostal jsem se do A třídy, zde jsem byl rok a šel jsem hned do krajského přeboru, takže postup jsem měl výborný, ale zásluhu na tom má hlavně Míra.

Nakonec jste se dostal i do divize…
To byl můj strop a v divizi jsem mával na čáře. Byl jsem na lajně kolikrát i Jiřímu Jechovi, který pak pískal ligu a měl nedávno ten průšvih, když chodil na hřišti opilý (Rozhodčí Jiří Jech byl v utkání 29. kola první ligy mezi Příbramí a Slávií potrestán za opilost pokutou 100 tisíc korun a zákazem činnost na 2 roky, pozn. redakce).

Po letech strávených v krajských soutěží jste šel opět pískat okresní soutěže a letos jste se rozhodl skončit, co vás k tomu vedlo?
Potom, co jsem skončil kvůli věku v krajských soutěžích, jsem šel ještě na pár let pískat okres. Letos v prosinci ale završím šedesátku a tak jsem se rozhodl i z důvodu toho, že jsem se kvůli práci musel často omlouvat, a komise pak musela celé obsazení kvůli mě překopat, že skončím, abych nedělal zbytečné problémy. Dalším důvodem bylo, že nemám vůbec čas. Já třeba přijedu ze Španělska ve středu, nebo ve čtvrtek, podívám se na rozlosování a mám tam třeba tři, nebo čtyři zápasy. V sobotu jsem mimo, nemám na nic čas, ani si neorazím. Baterky poté dobíjím na hřišti, na trénincích i na lavici, ale pak zase nemám čas na dcery, z niž jedna žije v Americe a skoro vůbec je nevidím. A když pak mají čas a přijedou a já se jim musím omluvit, že zrovna pískám, toho už bylo dost… Myslím si, že pětadvacet let pískání stačí, takže to přenechám mladým.

Kromě vás skončil také váš synovec Michal Říha…
Já vím že je teď rozhodčích málo, synovec byl kvalitní rozhodčí, pískal také v krajském přeboru. Nakonec to vyšlo tak, že jsme skončili oba najednou, oba dva jsme zkušení, máme něco za sebou a je mi jasné, že nás nebude lehké nahradit. Pro komisi rozhodčích je to také těžké, budou muset zaučit nové kluky, ale musí si s tím nějak poradit.

Pískal jste 25 let, jak se tehdy, v 90. letech pískalo?
Pokud se na to podívám z pozice rozhodčího, tak v 90. letech, kdy jsem mával divizi, nebo pískal kraj, hráli tuto soutěž hodně kluci, co kopali dřív první ligu a vzpomínám si, že třeba každý nerad pískal Černolice, neboť je vlastnil Macela a hrál za ně třeba Petr Rada, Oldřich Rott, Láďa Vízek, nebo Ivan Hošek, takže samé osobnosti českého fotbalu. Někteří rozhodčí je, jak se říká, tlačili, aby si to udělali dobré u předsedy Luďka Macely, který tehdy dělal na Českomoravském fotbalovém svazu. Dnes už je to také nebožtík a přestože jsem raději pískal jiné týmy, měl jsem k těmto osobnostem úctu i jako rozhodčí. A třeba Petra Rada ať je jaký chce, i když je to řvoun, tak jsem mu ze začátku odpustil dva, tři zákroky a věděl jsem, že mě v zápase pomůže a že mě v tom nenechá. On to samozřejmě věděl a poznal, když jsem mu něco odpustil a v zápasu se choval úplně jinak. Někteří kluci se třeba chlubili, tak jsem vyloučil Radu… Já tohle neberu.

A co v současnosti?
Já měl k hráčům úctu a teď, když to vidím, ať s pozice pískání, nebo z pozice hráče, když jsem dohrával kariéru, musím říci, že dnes mladí úctu vůbec nemají. Ta se poděla někam pryč. Dnes je generace úplně jiná. Já když přišel jako dorostenec do áčka, tak jsem hráčům vykal, tykat jsem si nedovolil. To dnes vůbec neřeší, ale to je to nejmenší, než vás pošlou někam… Hodně se o tom bavíme třeba s Martinem Kokšálem, který hrál ligu a shodneme se na tom, že úcta a pokora se někam vytratila, což je škoda, obzvlášť, když je někdo fotbalově úplně někde jinde