Co říkáte na celkové prvenství?

Dost mě překvapilo, protože jsem v tomto ročníku pískal pouze jedno okresní utkání – Hředle s Olešnou.

Pamatujete si na vaše první odpískané utkání?

Poprvé jsem pískal duel IV. třídy Pustověty B – Sýkořice B. Předtím jsem hrál léta stoperskou dvojici s Pavlem Fraňkem a na konci soutěžního ročníku 96/97 jsme se dohodli, že to zkusíme dotáhnout do první ligy. Když se nám to nepovedlo jako hráčům, tak alespoň jako rozhodčím. Přání se nám nakonec splnilo, i když mně pouze sezonu. Pustověty tehdy měly v kabině pro rozhodčí nové dveře a já během zápasu ztratil klíče. Oni ty nové dveře museli kvůli mně vykopnout a od té doby mě měli hrozně rádi. (úsměv)

Pravidelně pískáte ČFL a českou ligu staršího dorostu. Co všechno je ještě náplní vaší práce?

Dále jsem v komisi středních Čech, takže působím i jako delegát v krajských soutěžích. Zároveň jsem i instruktor fotbalu v České republice v rámci středních Čech, takže se snažím předávat nastupujícím generacím své zkušenosti. Kromě toho sedím ve výkonném výboru OFS Rakovník.

Takže funkcí máto mnoho…

Spíš bych to nazval dobročinností, protože jsou to neplacené funkce. Mám fotbal rád a chci nějakou zkušenost předat, protože když vidím, kam to jde, jaký je úbytek rozhodčích, je potřeba neustále pracovat.

Proč podle vás pozice rozhodčího moc neláká?

Bohužel je v širším povědomí názor, že největším zlem ve fotbale jsou rozhodčí a této nálepky se horko těžko zbavíme. Jsme propíráni ve všech médiích a když nějaký tým z Dolní Mokré prohraje, hned si postěžují do novin, jak jim rozhodčí ublížil. Nechci říkat, že někdy neudělají sudí chybu, ale ta frustrace a agresivita lidí jednotlivých klubů je obrovská. A i po finanční stránce to není žádný šlágr.

Před časem jste pískal i v první lize. To je pak velký skok, pískat ligu, nebo v uvozovkách prales…

Měl jsem to štěstí, že jsem pískal dvě ligová utkání, a to Duklu se Slavií a Olomouc s Bohemkou. Na okres občas zajdu už jen z důvodu, aby zde byla motivace pro mladší kluky. Za druhé je nás extrémně málo, protože, jak už jsem řekl, naše reputace je hrozně špatná. Mladí kluci, když začnou pískat, hned zjistí, o čem to je a málokdo si chce nechat za pětikilo nadávat, takže se na to vykašlou. Proto tedy také chodím na okres. Abych jim ukázal, co by měli dělat, jak mají být pozičně postavení, jak komunikovat. Nechci pouze přednášet jako delegát, ale chci jim to ukázat i v praxi.

A co specifika pískání takto rozdílných soutěží?

Rozdíl je opravdu velký. Čím vyšší soutěž pískáte, tím je to jednodušší. Nejenže samotná úroveň hry je jinde, ale i hráči jsou vychovanější, disciplinovanější. Když dáte v lize hráči čtvrtou žlutou kartu, tak stojí. A on si to pak rozmyslí, protože když stojí, nedostane startovné a případné prémie, což platí i divizi. V krajské soutěži se může hráč nebo jeho klub vykoupit, aby mohl příště hrát. Když dáte čtvrtou žlutou v okrese, může se také vykoupit, ale tam si z toho nikdo nic nedělá.

Říkal jste, že pozice rozhodčích je vnímaná hodně negativně. Stává se vám naopak i to, že vám hráči, trenéři či diváci po zápase poděkují?

To je nejlepší odměna pro rozhodčího. Shodou okolností zrovna v tom jediném okresním utkání se mi dostalo poděkování od obou stran. To vás vždycky nejvíc zahřeje, že ať dopadne výsledek jakkoli, týmy vám po zápase poděkují.

Existuje naopak nějaký klub, kam se vůbec netěšíte?

Musím říci, že v mých letech už je mi celkem jedno, jestli jedu do Dolní Mokré nebo Dolní Suché, protože k tomu přistupuji úplně stejně. Za ta léta už má člověk nějaký respekt vybudovaný, takže nemám problém jet kamkoliv. Samozřejmě se nějaké týmy pískají lépe, některé hůře, protože v každém týmu nějakého troublemakera máte a je to jen o tom, jak s ním na hřišti dokážete vyjít.

A co se týče publika? Máte nějaký špatný zážitek, na který byste nejraději zapomněl?

Nejhůře mi bylo v druhé lize, když jsem pískal utkání Zlín – Jihlava. Tehdy jsem nařídil proti domácím pokutový kop za evidentní hraní rukou. Viděl jsem to jenom já, neboť se hrálo za umělého osvětlení, bylo to na mé diagonále a ve skrumáži. Zlín nakonec prohrál 0:1 a to, co se pak dělo v útrobách stadionu, bylo něco strašného. Tam jsme měl obavy o život. Tenkrát tam byl se mnou Libor Zeman, současný místopředseda OFS a Petr Blažej. Bylo to opravdu nechutné, jak od funkcionářů, tak i od hráčů, diváků a nikomu bych to nepřál. Přitom sestříhané video krásně potvrdilo, že jsem měl pravdu.

To opravdu není nic záviděníhodného…

A to nebyl jediný hrozný zážitek. Na začátku mé kariéry jsem pískal duel Libodřice – Stará Boleslav. Asistentem nám byl i Pavel Franěk. Nařídil jsem tehdy pokutový kop, domácí prohráli a během utkání umřel divák. Fanoušci to neunesli, dávali mi to za vinu, že umřel díky penaltě. Tehdy se hrálo dál, protože pravidla neumožňují, aby se zápas ukončil kvůli tomu, že umřel divák. To jedině kdyby zemřel hráč přímo na ploše. Po utkání se tam strhlo peklo, museli jsme být zavření v buňce. To jsem poprvé a naposledy vzal na zápas i manželku a strávili jsme tam tak dvě hodiny. Dav nám mlátil na dveře a i tehdy jsme báli, že se nám něco stane. S odstupem času jsme se dozvěděli, že ten pán byl na tom zdravotně špatně už předtím, takže to rozhodně nebylo kvůli penaltě.

Když už jste zažil řadu nepříjemných situací, neuvažujete už o konci rozhodcovské kariéry?

Bude mi 43 let a cítím, že závěr mé kariéry rozhodčího se blíží. Na druhou stranu musím říci, že je hrozně příjemné na hřišti být, protože vás to nutí pořád něco dělat. Musíte dělat fyzické prověrky, takže je to taková ta motivace, že se sebou něco děláte. Zatím mě to tedy ještě drží a chci rovněž, abych stačil synovi při jakémkoliv sportu.