Abych řekl pravdu, začíná mi z té prodloužené zimní přestávky pořádně hrabat. U nás na vesnici jsem hráčem A-týmu, vedoucím A-týmu a zároveň trenérem dětí. Když je sezona v plném proudu, po práci během týdne v podstatě neslezu ze hřiště. O víkendech ani nemluvím, materiály do práce často tvořím v klubovně mezi zápasy. Teď je mi tohle všechno odebráno. Je to neskutečně ubíjející. Nemohu dělat to, co považuji za nedílnou a jednu z hlavních součástí svého života.

Nezbývá než čekat. Jarní část sezony už zřejmě nezačne. Ve hře je i zrušení podzimních výsledků, právě na tuto variantu se asi vsadí ve většině regionů. My tedy budeme muset zahodit v rámci A-týmu veleúspěšný podzim deseti výher z deseti utkání. Jedno z výsledkově nejvydařenějších období v našem klubu bude vymazáno z historie. Co se dá dělat…

Přesto všechno necítím zlobu. Jasně, fotbal je obrovským fenoménem, milujeme ho, ale v porovnání se současným stavem, kdy umírají lidé, je to opravdu jen a jen fotbal. A ten musí jít teď stranou. Nemá cenu kvůli pár natrénovaným signálům riskovat zdraví. Když se po návratu na hřištích sejdeme všichni v plném počtu, bude to pro nás ta největší výhra ze všech. Mnohem větší než tříbodová.

Fotbalista nizozemského druholigového týmu NEC Nijmegen Josef Kvída.
Kvída nechápe postoj Nizozemců. Jsem skoro jediný, kdo se na ulici chrání, hlásí