Kotouč poslal přes celé hřiště do prázdné branky a proti Mělníku tak slavil raritní gólmanský zápis. „Budu na to vždy myslet jako na splněný sen,“ komentoval s úsměvem loučící se sportovec. Nebezpečí zřejmě neunikne ani v další fázi života, uchází se totiž o místo ve státní policii.

Úvodem je třeba rozebrat, proč vlastně končíte. Přišlo zranění?
Ano, z velké části jde o zdravotní důvody. Vzhledem k mé výšce (190 centimetrů) jsem trochu náchylnější ke zraněním v dolní části těla a moje dospívání odnesla především kolena. Šlo o růstový problém, který se po delší pauze přešel. Dva roky zpátky se po několika měsících v Benátkách ozvalo levé koleno a následovala nijak velká operace menisku. Po dvouměsíční rekonvalescenci se vše dalo do pořádku a až do minulého září jsem nepociťoval bolest ani jiné vážnější problémy.

A pak to přišlo…
Na začátku sezony jsem se potýkal zprvu s lehkými problémy, které se projevovaly lupnutím v zadní části kolene. Ustoupily, ale objevily se rozsáhlejší potíže. Ona lupnutí začala být silnější a častěji, až mi koleno nedovolilo plně fungovat jak ve sportu, tak třeba při chůzi do schodů. Vyhledal jsem pomoc doktora, který zjistil, že mám problém s úponem na zadní straně operovaného kolene. Léčba vyžadovala tři týdny bez ledu, ovšem po návratu jsem cítil, že to stále není ono. Zdravotní komplikace se začaly projevovat čím dál častěji, a to i při běžnějším pohybu. Vlastně jsem poslední tři až čtyři měsíce nemohl trénovat, i když se alespoň naštěstí noha dala dohromady a můžu normálně sportovat.

Byl to ale vykřičník, že?
Zdraví je na prvním místě. Rozhodl jsem se, že s profesionálním sportem skončím. A nedílnou součástí rozhodnutí bylo také zajištění v běžném životě. Nenacházel jsem pro mě úplně budoucnost v hokeji na úrovni, kterou bych si přál. Vzhledem k malému počtu odchytaných zápasů ani motivaci nadále vytrvávat a doufat, že mé šance přijdou.

Jsou gólmani obecně náchylnější ke zraněním?
Co tak vím, bývá tomu tak často. Spousta mých bývalých kolegů měla potíže jak s koleny, tak třeba třísly. Jde o velmi časté problémy, kterým ani důkladným rozcvičením nedokážete vždy předejít. Ale asi to většinou nejsou fatální zranění, i když se říká, že jakmile si jednou něco uděláte s kolenem či svalem, už nikdy nebudou stoprocentní.

Jak se budete ohlížet za kariérou? A myslíte, že se v dohledné době sžijete s termínem bývalý hokejista?
Ve skutečnosti jsem strašně rád, že jsem mohl tuhle cestu absolvovat. Poznal jsem spoustu přátel, se kterými, věřím, budeme mít dobré vztahy i do budoucna. Vedli mě skvělí trenéři i lidé, s nimiž jsem vždy dobře vycházel. Vlastně mi kariéra dala spoustu věcí, ať už sebevědomí, adaptaci v kolektivu a určitě schopnost pracovat na sobě. Jsem na sebe i lehce pyšný v tom směru, že jsem se dostal z menšího klubu, jako je Jablonec, až k profesionálnímu hokeji v první lize, což je určitě věc, kterou bych před třemi lety nečekal. Sice to nebylo na tak dlouho, jak bych si přál, ale i tak pokládám angažmá za úspěch. Časem se s tím určitě sžiju, teď je to ale ještě přece jen hodně čerstvé. Myslím, že během pár měsíců už to bude za mnou.

Co vám probleskne hlavou jako jedna vzpomínka z ledu, na kterou nezapomenete? Pamatuji si, jak jste vstřelil v Jablonci proti Mělníku gól přes celé hřiště, tak možná tento moment?
Přesně tak, to je pro mě ta nejemotivnější vzpomínka, na kterou budu myslet navždy jako na obrovský úspěch a splněný sen. Individuálně rozhodně nejúžasnější moment. Z hlediska kolektivní vzpomínky nikdy nezapomenu na vítězný zápas play-off ve starším dorostu doma v Liberci, kdy jsme vyhráli po naprosto soudržném výkonu, v tom utkání jsem dokonce přihrál i na gól. A také si vybavuji příchod našeho tehdejšího hlavního trenéra Jiřího Kudrny, který je teď asistentem u A-týmu Bílých Tygrů. Chtěl nás namotivovat až tak moc, že bouchnul o stůl. Mysleli jsme si, že si zlomil ruku (směje se). Ale úžasně to zafungovalo!

Ve vašem věku končí spoustu hráčů i z výkonnostních důvodů, jaké to vlastně je? Opustit prostředí, v němž člověk tolik let žil?
Nebudu lhát, není to vůbec lehké. Rozhoupat se k takovému rozhodnutí je opravdu běh na dlouhou trať. Pokud ovšem víte, že máte podporu ve všem, co děláte a oporu v lidech vám nejbližších, je to mnohem snazší.

Co plánujete dál? Teď se vám uvolní dost času…
V současnosti se ucházím o místo u státní policie v Liberci, které bych velice rád získal. Tam nacházím uplatnění fyzických předpokladů i těch morálních. A rád bych se v brzké době zcela osamostatnil a nastartoval společný život s přítelkyní.

Takže místo hokeje budete nahánět zločince? Přítelkyně si asi moc neoddychne. Z jednoho relativně nebezpečného povolání do druhého…
Už od patnácti mám blízko k bojovým sportům, takže strach díky těmto zkušenostem rozhodně nemám. Spíš mám odhodlání zabránit všemi dostupnými prostředky menším i větším případům, u kterých může dojít třeba také na fyzické zpacifikování agresora. Všichni mí kamarádi a známí vědí, že já z tohoto strach nemám a když jsem to přátelům oznamoval, tak mi řekli, že se to ke mně velmi hodí.