Od rakovnického klubu jste dostal již druhou nabídku na trénování, co vás vedlo k tomu ji tentokrát přijmout?
Už si nevzpomínám, kdy konkrétně přišla ta první, ale byl jsem tehdy zaneprázdněný a neměl jsem na to čas. Teď jsem si nějak uspořádal věci a minulý týden jsem se sešel s panem Veselým, sešel jsem se i s „Vyskym" (Tomášem Vyskočilem, pozn. redakce), kterého jsem trénoval, a poté jsme se dohodli, že počkám do valné hromady, která má být 9. listopadu. Nakonec mi pan Veselý volal v pondělí, jestli bych tu funkci přijal a abych přijel již v úterý na trénink.

Prý jste byl docela překvapen…
Já jsem to opravdu nečekal, měl jsem nějaké plány, co udělat za celý den, ale řekl jsem mu, že hned přijedu. A ráno jsem si řekl, že co můžu udělat v úterý, mohu udělat i ve středu, a tak jsem přijel na trénink. Jinak jsem s trénováním opravdu nepočítal, měl jsem věci sbalené na půdě.

S trénováním jste skončil 7. srpna loňského roku a od té doby jste si dal pauzu, měl jste nějaké nabídky na trénování?
Nějaké nabídky jsem měl, ale mě to prostě nelákalo, a přestože jsem již v důchodu, tak jsem vůbec nic nestíhal. Nechápu to, ale je to tak.

Takže jste neměl čas si ani zabruslit?
Vůbec. Od 7. srpna loňského roku jsem nebyl na ledě. To jsem hodil brusle na půdu a pak jsem je nemohl ani najít.

Proč jste se nakonec rozhodl, že půjdete zrovna do Rakovníka? Je to i tím, že jste některé hráče vedl?
Je pravda, že některé kluky znám, ale já to beru tak, jako kdybych dostal nabídku od kohokoliv jiného. Jestli je to Rakovník, nebo Třinec… To sice přeháním, ale je to víceméně jedno, zákonitosti jsou stejné. Já to beru hodně vážně a případný neúspěch bych nesl velice těžce.

Vaším cílem s týmem je tedy hlavně záchrana…
To je celkem jasné, říkají to tady všichni, takže jiné cíle nejsou.

A co postup do play off, třeba i v příštím roce?
Víte, já nevím, jestli tady budu za 14 dní. Nejbližší cíl mám do neděle a pak se uvidí.

Působil jste dlouho na Kladně, takže máte mnoho kontaktů, už jste oslovil nějaké konkrétní hráče, kteří by mohli Rakovníku pomoci?
Já v těchto manažerských věcech nejsem žádný odborník, ale myslím si, že shánět hráče na začátku listopadu už je hodně pozdě. Myslím si, že to bude hodně těžké někoho sehnat. Já hned po tom, co jsem se o posilách bavil s panem Veselým, jsem hned vzápětí oslovil devět hráčů a všichni to z různých důvodů odmítli. A to jsou kluci, kteří mají rádi hokej. Já to respektuji, ale bude to opravdu hodně těžké.

A co střídavý start Hegenbarta?
Já jsem ho trénoval a znám ho. Vím, že ta nabídka na střídavý start existuje, ale zda ji přijme, těžko říci…

Myslíte si, že se současným kádrem bude mít Rakovník na to, se zachránit?
Já jsem v této soutěži ještě nebyl a zatím jsem vedl jeden trénink a viděl ty kluky poprvé. Jsem realista. Každý má rezervy. Mají je kluci, mám je i já a dá se z toho něco vyškrábat, ale kam až, to nedokáži odhadnout.

Překvapila vás jejich výkonnost, nebo jste ji takovou očekával?
Já jsem to říkal i klukům na konci tréninku. Mě to překvapilo a myslel jsem si, že to bude daleko horší. Jsem překvapen přístupem a řekněme i kvalitou.

Slaný, které hraje rovněž krajskou ligu, vede váš bývalý spoluhráč Zdeněk Müller, již jste ho stihl kontaktovat?
My jsme spolu chodili na kafe, ale on teď nemá čas. Chodili jsme vždy každý týden, kde jsme ale řešili jiné než hokejové záležitosti, ale teď se spolu nescházíme, takže jsme se o tom ještě nebavili.

Přejděme k vaší trenérské kariéře. Na které období nejraději vzpomínáte?
Bude to znít divně, ale jsou to asi čtyři roky, kdy jsme na Kladně s juniory ztráceli neskutečný počet bodů na záchranu a padalo šest mužstev. My jsme byli na ocase a v každém play-out zápase jsme hráli mečbol. Nakonec se nám povedlo prohrát pouze dvakrát z osmnácti zápasů, a to tam byli takoví hráči jako Dalecký, Melka, Knotek, tedy hráči, kteří za tím těžce šli a byla to jedna z nejlepších sezon, které jsem zažil. Je zvláštní, že to bylo v juniorech.

A jak vzpomínáte na vaše asijská angažmá?
V Japonsku byly dva roky na provaz, to byl paskvil. My jsme v té jejich soutěži uhráli bod ve třiceti zápasech a pak za mnou přišli, jestli bych chtěl trénovat i příští rok. Všude jinde už bych přišel o krk, ale oni mi řekli, že si mohu vzít dva hráče z Čech, což mě chytlo, vybral jsem si dva Kladeňáky. To, co jsem tam hráčům kreslil na tabuli dva roky a čemu nevěřili, protože jsem neměl kanadský pas, jim ti dva kluci ukázali a ve třetí sezoně jsme uhráli 34 bodů. To bylo opravdu nádherné, všechny zápasy byly vyprodané, atmosféra jako na Kladně, dokonce tam létaly i plechovky na led, v Japonsku něco neskutečného. To byla také zajímavá sezona.

Jakou úroveň měla japonská soutěž?
Já jsem měl to štěstí, že jsem tam trénoval v době, kdy se Japonci připravovali na olympiádu v Naganu, takže to šlo tehdy nahoru, oni otevřeli hranice, přišli tam kanadští trenéři i hráči a bylo tam asi 40 cizinců a už to vypadalo jako hokej.

Trénoval jste již spoustu let, jaké největší hvězdy pod vámi prošly?
Určitě Pleky (Tomáš Plekanec), Židla (Marek Židlický), Petr Ton, Burger, Kabelkové (Tomáš a František Kaberlovi), Prochy (Martin Procházka), Patýs (Pavel Patera), Ota (Otakar Vejvoda, syn). Doufám, že jsem na někoho nezapomněl, musím si to někdy napsat.

Dalo se už v té době poznat, že budou velcí hráči?
Dalo. Třeba takový Židla byl v Mostě, tam měli pětku kluků z páté třídy a oni hráli s jedním bekem přesilovku – a to byl Židla. To byla nádhera se na něj koukat. V páté třídě hrál dospělý hokej, to byla vynikající úroveň. Kabelka taky přečníval všechny o několik tříd.

Kromě vaší bohaté trenérské kariéry jste byl rovněž výborný hráč, scházíte se ještě se svými bývalými spoluhráči ze zlaté kladenské éry?
Jsou nějaké akce, jako Síň slávy na Kladně, kde vždycky někoho vyberou, a tam se vidíme a řekl bych, že vztahy jsou mezi námi výborné.

Co říkáte na současnou situaci v kladenském hokeji?
Držím jim palce, aby se co nejrychleji vrátili zpět do extraligy, moc jim to přeji, ale budou to mít hrozně těžké. Kdyby ještě trošičku posílili, bylo by to fajn.