Kliknutím zvětšíteKdyž vás Jaromír Jágr představoval na tiskovce, tak říkal, že vás ani nemusel přemlouvat k návratu do Kladna. Co je na tom pravda?
Už během sezony ve Švédsku jsem říkal, že tam jsem poslední rok. Měl jsem nějaké nabídky. Ale možnost vrátit se po dlouhé době na Kladno se mi líbila.
V Kladně jste hrál 18 let, další čtvrtstoletí jste se mu věnoval ve Švédsku. Kde jste vlastně doma?
Mně bylo teď 50 let, polovinu života jsem byl doma a druhou ve Švédsku. Beru oboje jako doma. Hokejově jsem doma na Kladně.
Jaký je návrat domů? Změnilo se něco kromě stadionu?
Zatím jsem tam ještě nebyl. Doposud jsme trénovali v Berouně. Stadion nemůžu hodnotit. Ale asi bude vypadat hezky.
Jak jste stíhal ze Švédska sledovat Kladno?
Tak díval jsem se. Jednak tam byli mí bývalí spoluhráči, kteří tam trénovali. Sledoval jsem stále áčko i mládežníky.
Byť jste byl oficiálně představen až na tiskové konferenci začátkem srpna, tak jste už tou dobou ale Kladno trénoval, že?
Měli jsme tréninky od konce července.
Úloha kladenského trenéra je trochu specifičtější než jinde. Nevaroval vás třeba táta, který zná dobře tuhle roli?
Ne (směje se). Vůbec. Pochopitelně. Chápu, co myslíte. S nikým jsem se o tom v podstatě nebavil. Kromě mých kolegů, kteří jsou tady. A s Jaromírem.
Ve statistikách lze najít, že se současné trenérské trio potkalo i ve 14 zápasech přímo na ledě za Kladno. Vzpomínáte na některý společný zápas?
Ještě než jsem sem přišel, bavili jsme se s Mírou Machem i s Jirkou Burgerem. A nějaké spojení z těch zápasů tam je. My jsme na Kladně měli vždy dobrou partu. Byli jsme na vždy na stejné frekvenci.
Kladno teď má tři trenéry, kteří jsou bývalí útočníci. Jak jste si rozdělili role?
Posledních 5-6 let jsem dělal trénink dovedností pro obránce. Měli jsme ve Švédsku kolegy, kteří odehráli hodně v NHL. Tak jsme se víceméně denně před tréninkem, po tréninku bavili o těchto věcech. Tak jsem se dostal do filozofie defenzivní činnosti.
A jak se vám z tohohle pohledu líbí kladenský tým?
Co se týče obrany? Ještě tady nemáme všechny obránce. Ticháček je na mistrovství světa do 20 let. Takže ještě uvidíme. Měli jsme k dispozici šest obránců na tréninku. Je toho na ně hodně.
V představovacím videu, které proběhlo na zmiňované tiskové konferenci, jste říkal, že trénovat sedmnáctileté kluky a dospělé není takový rozdíl. Můžete svou myšlenku ještě trochu rozvinout?
Základy hokeje jsou stejné přes 40 let. Určitě je jiné působit na mladší hráče, sedmnáctileté, osmnáctileté, Na ty v áčku je něco trochu jiného. Ale co se týče dovedností, tak některé věci jsou úplně stejné. To je jedno jestli je to sedmnáctiletý kluk ve Švédsku nebo druhá obranná dvojice v NHL. Ty věci se dají pořád zlepšovat.
Mluvil jste také o projektu v podobě, který jste budovali ve Švédsku? Můžete ho představit pro lidi, kteří hokejové dění tolik nesledují?
Klub se stavěl ode dna. To je stejné v jakékoliv práci. Je jedno, jestli je se jedná o hokej, fotbal či jakoukoliv jinou činnost. Vše se musí dělat profesionálně a s nadšením. Když se to bude dělat, tak se všechno bude zlepšovat. A lidi potom přijdou. A i hráči tam budou chtít chodit. To nejsou žádné zkratky. To je cílevědomá a vědomá práce.
Švédská hokejová škola má dobré jméno ve světě. Kde je její kouzlo?
Myslím, že první, co se tam změnilo asi před 18 lety, že se některé věci začaly centralizovat a švédský svaz dal hodně hokejových konzultantů do menších klubů. Tím pádem se zlepšila jejich úroveň. Je jich hodně a zvýšila se kvalita většiny klubů, které dodávají hráče do těch větších. Takže velké kluby, co známe my, tak nevychovávají tolik hráčů. Ti přicházejí z těch menších. A oni, když něco dělají, tak to dělají profesionálně. Teď to po nich převzalo Finsko. Takže je teď Finsko nejperspektivnější země v Evropě.
Kladenská mládež se aktuálně nachází ve velké krizi. Dalo by se něco z toho přenést mezi Rytíře?
Musíte se učit od všech. Švédové se učili od nás a od Rusů. Kanada a NHL se určitě učila z evropského hokeje. Aby se člověk zlepšil, musí si najít ty dobré věci, které se dělají jinde. Já jsem si vzal ty dobré věci, které jsem se naučil na Kladně. A vzal jsem si ty dobré věci, které jsme dělali ve Švédsku. Je to taková symbióza.
V minulém realizačním kádru byl Jan Kregl, který současně byl i šéftrenérem mládeže. Nemáte taky ambice se podívat na mládež, jestli by tam někdo měl dobrý potenciál?
Nad tím jsem nepřemýšlel. Každopádně budeme v kontaktu s těmi, kdo trénují družstva mladších, abychom měli stejnou filozofii. Od áčka po nižší kategorie.
Co se v odehrálo 27. února 1992 v Popradu?
Rozhodčí Ivo Haber ve své poznámce celou událost okomentoval následovně: “Střetnutí Poprad – Kladno do času 38:49 probíhalo normálně. Vyloučení bylo za běžné přestupky. Zhruba 5 minut před tímto časem jsem byl kapitánem hostujícího týmu požádaný, abych zajistil pořádek nad hostující střídačkou. To jsem zařídil tak, že hlasatel vyzval obecenstvo k pořádku a hlavní pořadatel zajišťoval pořádek Kladno přese vše odmítalo zahájit hru a kapitán hostí mě opakovaně upozorňoval, že zápas nedohrají.
Hra i tak pokračovala až do času 38:49, kdy hráč hostí Veber likvidačním zákrokem hokejkou do obličeje napadl hráče Tibora Turana. V tento moment jsem signalizoval trest a přerušil hru. Hned na to začala na ledě šarvátka. Od tohoto okamžiku jsem se společně s čárovými rozhodčími snažil ukončovat šarvátky mezi hráči. a proto se nemůžeme vyjádřit k tomu, co se dělo nad oběma hráčskými lavicemi. Po ukončení potyčky jsem obě mužstva poslal do šaten a nařídil úpravu ledové plochy.”
Kladenští se odmítli z obavy o bezpečnost vrátit k zápasu a ten tak byl za stavu 5:1 pro Poprad předčasně ukončen.
V závěru celé poznámky dodává rozhodčí Haber také toto: “V kabině rozhodčích po ukončení zápas jsem byl kapitánem a trenérem hostí požádán o přivolání policie a prošetření incidentu, který se odehrál na chodbě zimního stadionu.” To už ale rozhodčí nepřibližuje, jelikož nebyl přímým svědkem.
Dodejme, že když se o dva dny později mělo hrát rozhodující 5. utkání v Kladně, hráči zpod Tater do Kladna nedorazili. Kladno tak postoupilo do čtvrtfinále play off kontumačně.
Abychom se dostali k Tatranskému poháru. Jaké jsou ambice?
Ambice? Máme třetí zápas na ledě. Trénujeme třetí týden na ledě. Takže chceme abychom měli v té hře to, co jsme trénovali. Nejde o výsledek jako takový. Jde o výkon. Aby hráči věděli postupně, co mají dělat.
Když zrovna stojíme na trestné lavici na popradském zimním stadionu, nelze se nezeptat na play off v roce 1993.
Jasně. Zrovna jsem říkal, že jsem tady opravdu nebyl asi 35 let. Ale pak jsem si uvědomil, že jsme tady hráli ten památný zápas. Úplně jsem ho vytěsnil z paměti (směje se). Došlo mi to teprve v den odjezdu do Popradu, když jsme se o tom bavili, že tady na nás rozhodčí nebyli hodní. A myslím, že Jirku Vebera tady atakovali diváci. Oni pak nepřijeli na poslední zápas do Kladna. To si pamatuju. Na to jsem si vzpomněl až v úterý. Tak doufám, že se to změnilo.
V zápisu byl celý zákrok popsaný jako likvidační faul. Vzpomenete si na ten okamžik?
Je to fakt dávno. Já si pamatuji, že to bylo nespravedlivé. Ale co přesně se stalo? Vím, že v tom byl Jirka Veber.
Dle rozhodčího šlo o likvidační zákrok Jiřího Vebera na Tibora Turana.
Jestli to udělal Jirka, to vůbec nevím. Ale domácí pak šli po Jirkovi opravdu likvidačně.
V zápisu také stojí, že po vás šli i diváci. Vzpomínáte si na to?
Já si pamatuji akorát, že jsem šel na pátý, rozhodující zápas doma a oni nepřijeli. A to jsem se nedivil. Protože oni si mysleli, že uděláme něco podobného proti nim, jako oni udělali tady. Teď bych celou věc nerozdmýchával. To je už 30 let.
Tehdy vás navíc ještě trénoval váš tatínek, který stáhl Kladno do kabiny.
No jo, asi tam táta byl s Edou Novákem.
Když jste hráli přípravu se Spartou, už média hodně řešila, že se budete jako trenéři potkávat s Pavlem Paterou. Jak se na tohle těšíte?
Myslím, že tohle ani jeden z nás nebude řešit. Je to zápas. A je jedno, kdo je na střídačce. My jsme se bavili pořád během posledních let. O hokeji. Mimo hokej. Já myslím, že ani Patýs to nebude řešit. Já taky ne.
Ty vzpomínky na Blue line musejí být asi nezapomenutelné.
O tom se můžeme bavit před a po zápase. Ale během zápasu nebude nikdo z nás tohle řešit.
Nelákalo by vás sejít se všichni tři na jedné střídačce?
Všechno je možné. (usmívá se)
Když mluvíme o Blue line, tak ona skončila předčasně, když jste musel ukončit kariéru. Nemrzí vás dodnes takový konec?
Nemůžu žít minulostí. Byla to smůla. Musím jsem s tím nějakým způsobem smířit, myslet pozitivně. Negativní zkušenost musím přetavit v něco pozitivního.
Trochu pikantní pro vás budou i souboje s Litvínovem, kde teď nově působí i váš bratr.
Jasně. Bratr je činný v Litvínově, tak to také nebude úplně všední.
Vzpomenete si ještě, jak vznikla vaše slavná klička mezi nohama, která je často označována jako vejvodovka?
Napadlo mě to, když jsem se díval na tátu ve čtvrtfinále československé ligy před plnou halou v Košicích. Začal jsem ji zkoušet už někdy v roce 1985 nebo 86. Takže kluci už ji viděli na tréninku. A pak jsem ji vyšvihl rovnou v televizním přenosu.
Ještě se trochu vrátím k vašemu tatínkovi. Jakožto bývalý obránce, netlačil vás také do obrany?
Ne. Bylo dobré, že on mi k hokeji víceméně nic neříkal. Nechal to na mně. Nedirigoval mě.
Autor: Jan Šejhl
83
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
