Díváte se jako vědecká pracovnice na sex jako na vážnou věc?
Sex je vážná věc i pro ty, kteří se mu nevěnují vědecky, protože je středem našeho zájmu a každou chvíli na něj myslíme - muži dokonce několikrát denně.

Přesto je asi méně závažný než vaše druhá specializace, jíž je péče o onkologické pacienty. Jak to jde dohromady?
Myslím, že ty dvě odbornosti se vyvažují. Víc než 25 let se zabývám onkologickými a chronicky nemocnými pacienty, některé z nich doprovázím až do konce života. Přestože jejich úděl není jednoduchý, mohou být příkladem pro ostatní. Jsou nejen stateční, ale mnohdy dokážou i přes bolest, utrpení a nemoc žít naplno. Často s nimi řeším i vztahové problémy. Máte-li totiž problém ve vztahu, je jen otázkou času, kdy nastanou také v sexu. Vždy se řídím zásadou, že většina problémů se dá řešit, a pokud to jde, je nutné to zkusit, jít za odborníkem a přiznat barvu, ne na sex zanevřít, vztah zmačkat a vyhodit.

Nejeví se vám z této perspektivy bolístky náctiletých, kteří řeší každý uhřík nebo málo nadšenou odezvu na nové tetování, jako nepodstatné hlouposti?
Ne, protože každá věc, která člověka trápí, je pro něj v daný okamžik důležitá. I onkologičtí pacienti řeší, jak vypadají, a chtějí se líbit. Když se člověk necítí dobře, vnímá bolest a nesnáze daleko intenzivněji. Já spíš ale měla na mysli fakt, že dnešní doba je tak uspěchaná a zaměřená na výkon, že nám spousta zásadních věcí uniká. Rodiče už nechodí domů ve čtyři odpoledne, aby se zbytek dne věnovali dětem. Vydělávají peníze a snaží se zabezpečit pro potomstvo komfort. To ale není zadarmo, děti tráví spoustu času odděleně od rodiny a její péče. Přicházejí tak o přirozené vzory.

Řeší rodiče i dnes otázku, jak dcerám a synům sdělit základní poznatky o pohlavním styku a všech ožehavých souvislostech?
Jistě, to se bude řešit pořád. Ačkoli stále mluvíme o sexu, málokdo hovoří o tom vlastním, o svém intimním životě. Většina rodičů má problém o něm komunikovat s dětmi. Občas se stydí i ony a většinou mámu či tátu zarazí s tím, že to už dávno vědí. Přitom bychom to měli být my, odpovědní rodiče, kdo je bude informovat. Poznatky z internetu nebo od kamarádů nejsou vždy to pravé ořechové, často jsou zavádějící. Důsledkem toho často bývá, že se láska odděluje od sexu, což je škoda. Odpovědi bychom měli dávat my, protože děti jsou zvídavé, a nezapomínejme, že člověk je tvor sexuální od narození až do konce života. Při prvním zájmu z jejich strany bychom tedy o tom měli mluvit.

Tak mě napadá, jestli jsem neudělala výchovnou chybu, když jsem se svou pubertální dcerou sledovala seriál Sex ve městě, který je místy sice velmi názorný, ale zároveň poukazuje na rozdíl mezi technikou milování a láskou?
Zmíněný seriál je taková pohádka pro ženy a všechny ji máme rády, protože otvírá řadu témat, která jsme v životě řešily nebo viděly v našem okolí.

A každá z nás by chtěla pana Božského…
Kromě toho se ovšem dotýká i vážných věcí, v několika dílech třeba překonání rakoviny. Byly tam zobrazeny postřehy z reálného života nemocné ženy. Takže chybu jste určitě neudělala, ale věřím, že výchovně nezůstalo jen u Sexu ve městě, že jste doplnila také jiné informace.

Například jsem mohla použít vaši definici sexu jako něčeho, co muži chtějí a ženy to mají.
Většinou to tak jistě je. Od pradávna byl sex obchod. Vidíme to u většiny primátů i jiných savců. Sex za kameny je třeba běžný u tučňáků. Ti stavějí hnízda a mají své partnery, avšak když cizí tučňák přinese samičce kámen potřebný ke stavbě hnízda, vymění ho za sex, pak se otřepe a v klidu čeká na toho svého samečka. My přece také dostáváme drahé kameny, třeba zásnubní prsteny s briliantem, toužíme po nich a podvědomě hodnotíme partnerovu připravenost dostatečně do nás a našich eventuálních potomků investovat.

Také jste autorkou sdělení, že žena se ráda podělí s jinými o bohatého muže, než aby měla nějakého chudého jen pro sebe.
To není můj bonmot, ale fakt, který vychází z evoluční sexuologie. Ženy si vybírají muže podle zdrojů a ochoty sdílet je, teprve až poté přichází na řadu atraktivita. A v ní jsme značně tolerantní. Buď se nám muž líbí, protože má hodně testosteronu, ostře řezané rysy, modrý stín ve vousech a široká ramena. Nebo se nám až tolik nelíbí, ale má ty zdroje. Pak říkáme, že má charisma.

Sexy mozek?
Dejme tomu. Nebo se nám nelíbí vůbec, což poznáme podle toho, že má užší ramena než my, a pak řekneme, že bude kamarád. No a o ty pány se zdroji se sice dělit nechceme, ale někdy nám nic jiného nezbývá.

Vy jste tedy na naše polovičky přísná, a to nemluvím o výroku Robina Williamse, který ráda citujete: „Bůh dal muži mozek a penis, ale bohužel málo krve na to, aby mohl oboje používat současně.“
Praxe to zcela potvrzuje. Často mám v institutu muže, kteří mají rodinu, pohodové manželství, hodné a úspěšné ženy, a přesto se bezhlavě zamilují, jsou zcela intoxikováni, takže nevidí nic jiného než milenku a nový život po jejím boku. To je chvíle, kdy se jim krev z mozku odplavila do úplně jiných partií. Rozumná žena, pokud chce zachovat rodinu, to musí vydržet, než se krev zase vrátí.

Na dotazník Deníku na téma Jak milují Češi, jehož otázky jste formulovala, odpovědělo 9000 lidí. Překvapilo vás to množství?
Ano, jde o velký soubor. Náš odhad byl dva tisíce vyplněných dotazníků. Ve své podstatě se jedná o jeden z největších průzkumů v Česku za posledních několik let.

Dá se z toho vyvodit, že sex je i v současnosti pro většinu lidí jedna z nejdůležitějších věcí v životě?
Sex je úzce spjat s partnerskými vztahy a pro většinu českých mužů i žen jsou to právě partnerské vztahy, jež jsou jejich prioritou. Nicméně i samotný sex pro zhruba třetinu respondentů patří mezi tři nejdůležitější životní priority. U mužů to bylo dokonce 44 procent. A to není rozhodně málo.

Jak se život v ložnicích proměnil v polistopadovém období?
Jsou oblasti, které se zdánlivě v sexuálním životě Čechů za 30 let nezměnily. Sexuální aktivita začíná téměř ve stejném věku, výrazně se nezvyšuje ani nesnižuje celkový počet udávaných sexuálních partnerů. Též se významně nemění uváděná průměrná délka soulože, frekvence styků či preferované sexuální aktivity. Alarmující bylo pouze zjištění, že šest procent respondentů mělo první styk před patnáctým rokem, tedy pod legální věkovou hranicí, a dále, že 39 procent mladých lidí ve věku do 19 let se nijak nechrání před pohlavně přenosnými nemocemi. Další změny souvisí s dostupností pornografie, patrné je ovlivnění módou a kladení důrazu na výkonnostní složku.

Byla víc předělem sametová revoluce, nebo nástup internetu a mobilů?
Rozsáhlé studie našich kolegů, které se zabývaly rozdíly v sexuálním chování mezi východním a západním Německem, uváděly, že ženy žijící ve východním Německu hodnotily svůj sexuální život daleko lépe než jejich kolegyně ze západního Německa. Podle výsledků citované studie měly i zhruba dvakrát více orgasmů. Je tedy zřejmé, že jak u našich sousedů, tak u nás se stres, vysoká pracovní výkonnost, postupující emancipace spolu s dostupností pornografie negativně odráží na našem sexuálním životě. V této souvislosti i v našem průzkumu zaznamenáváme poměrně významný pokles spokojenosti s vlastním sexuálním životem.

Co nejvíc ovlivňuje naše intimní životy profese, rodinné zázemí, partner, biologické dispozice?
Všechny uvedené faktory mají samozřejmě vliv na náš sexuální život. Nicméně nevíme přesně, nakolik naše sexuální chování ovlivňují geny, jaký má podíl kultura, výchova atd. Co však víme bezpečně, je, že geneticky je ovlivněna naše sexuální orientace. Je to vklad, se kterým se narodíme, a výchova ani jakékoliv kulturní restrikce na tom nic nezmění. Obecně lze říci, že jedním z důležitých faktorů ovlivňujících naše sexuální chování je konkrétní zkušenost z partnerského a sexuálního soužití, a to i v širším kulturním kontextu.

Věk, v němž lidé v Česku začínají sexuálně žít, se dlouhodobě u dívek i chlapců pohybuje kolem 18 let. O čem to svědčí?
Svědčí to o psychické připravenosti, dobré vzdělanosti a výchově moderní západní civilizace. Politika většiny evropských zemí chrání dětství svých potomků stanovením věkové hranice, od které je sex legální. U nás je to patnáct let. Není tedy v zájmu naší společnosti ani v zájmu dospívajících, aby se významně snižoval průměrný věk pohlavního styku u chlapců a dívek. Přesto i v této sféře zaznamenáváme změny, neboť je nemalé procento těch, kteří legální hranici prvního styku porušili. U naší mládeže můžeme také čím dál častěji sledovat otvírající se nůžky mezi fyzickým sexem a prožitkem zamilovanosti a lásky.

Ve společnosti přibývá neplodných párů, singles i rozvodů. Má to vliv na sexuální aktivitu Čechů?
Zásadní vliv není zaznamenán, majoritní část společnosti totiž žije stále ve více méně dlouhodobých partnerských vztazích, kde je sex relativně častěji a pravidelně konzumován.

Především ženy v představách stále spojují sex s láskou. Je to tak i v reálném životě, nebo je víc těch, co si chtějí užít?
Náš průzkum ukázal, že přibližně 60 procent mužů i žen přiznává, že měli někdy nezávazný sex. Je to poměrně zajímavé zjištění, neboť není zásadní rozdíl mezi muži a ženami, přestože muži mají ve své genetické výbavě schopnost odosobněných sexuálních vztahů, na rozdíl od žen, jejichž očekávání jednu noc přesahují.

Kdy se sexem Češi končí?
Doufám, že nikdy. V nastavení člověka sexualita hraje roli až do konce jeho života. Nicméně průzkum odhalil, že více než třetina Čechů (39 procent) sex ve věku nad šedesát let nepraktikuje. Nejčastějším důvodem jsou zdravotní problémy, ztráta stálého partnera, aktuální psychický stav a nedostatečná motivace. Ale naopak skoro polovinu mužů a žen (48 procent) sex zajímá a pravidelně ho praktikuje i po šedesátce. Obecně je možné říci, že lidé žijící v párech aktivním sexuálním životem udržují tyto návyky až do pozdního věku. Výzkumy též ukazují, že samotáři či osamělí lidé končí se sexem dříve.

Kolik mají v životě průměrně partnerů?
Získané údaje ohledně počtu partnerů se překvapivě u mužů a žen neliší. Polovina z nás (45 procent) uvádí jednoho až čtyři partnery za život. Čtvrtina měla v životě pět až devět sexuálních partnerů a přibližně každý desátý (12 procent mužů a 9 procent žen) uvádí dvacet a více.

V USA i západní Evropě se intenzivně řeší otázka sexuální agresivity, harašení a vydírání, která našla svůj výraz v kampani MeToo. Co si o ní myslíte?
Kampaň na počátku jistě vycházela z bohulibé myšlenky, ukázat na problémy spojené se sexuálním násilím a obtěžováním, ale její výsledek se spíše podobá štvanici na muže. Často je bez prokázání viny odsuzuje, vylučuje ze společenského dění a ničí jejich osobní životy. Muži ztrácejí šanci se účinně hájit a jsou vyhoštěni z jakékoliv diskuse. MeToo též hází do stejného pytle nevhodné typy seznamování a dvoření se sexuálním násilím. Myslím, že kampaně, jako je tato, se v konečném důsledku obracejí proti ženám. Tím nechci zlehčovat uvedený problém, ale domnívám se, že jeho řešení není ve vytváření všeobecných obav a zbytečných hysterií, ale v racionální a společensky korektní diskusi.

Má to něco společného s emancipací?
Ne, tohle narůstá do obludných rozměrů, které překračují hranice dané pohlavími. Zásadní problém je v genderové nevyváženosti, v úbytku porozumění mezi muži a ženami, v chápání jejich rolí ve společnosti. Je to škoda, protože on a ona tvoří barvitý, krásný a motivující svět. A není nic špatného na tom, když jde kolega s kolegyní na kávu a probírají tam pracovní věci, toho by se nikdo neměl bát, ani když jde o nadřízeného a podřízenou. Nevidím nic přínosného a hrdinského v tom, že si ženy samy budou nosit těžké tašky, otvírat si dveře a na všechno si vydělávat. To není právo, za které je třeba bojovat. Pracovat se má na tom, abychom měli pěkné vztahy naplněné vzájemnou úctou.

Skoro nikdo už neřeší stejnopohlavní páry, zato se hodně mluví o výběru pohlaví, a to i v rovině mentální volby. Jak se na to díváte?
Desítky pohlaví, s nimiž se můžeme identifikovat například na Facebooku, jsou z odborného hlediska nesmysl. Třetí pohlaví, které uznává například Německo, je věcí společenského konsenzu, nikoliv výsledkem odborné diskuse. Korunu tomu nasadilo tzv. fluidní pohlaví, které odráží pouze naši zmatenou mysl. Nicméně se domnívám, že většina Čechů stále nemá s určením svého pohlaví žádné problémy. Češi se totiž vždy řídili selským rozumem a ten ví, kdo ho tam má, a kdo ne.

  Laura JanáčkováLaura Janáčková
- Narodila se 7. září 1966 v Humpolci.
- Vystudovala obor psychologie na Filozofické fakultě UK v Praze, doktorát má i z Vídeňské univerzity.
- Je docentkou klinické psychologie a zakladatelkou oddělení somatopsychiky ve Všeobecné fakultní nemocnici v Praze 1. Je ředitelkou Institutu        partnerských vztahů a prorektorkou Vysoké školy aplikované psychologie.
- Dlouhodobě se zabývá psychologií v oblasti aplikované medicíny, především psychologií u onkologických a jinak těžce nemocných pacientů.
- Publikovala 20 monografií věnovaných chronickým onemocněním, bolesti a rodinným vztahům. Je autorkou desítek kapitol v odborných monografiích     a stovek odborných a populárních článků.