Nesmazatelné stopy na rakovnické literární mapě zanechali ZikmundWinter, směrem k Berounce Karel Hynek Mácha a Ota Pavel, na cestách kolem ČistéJaroslav Vrchlický, ale Václav Kropáček ? Kdo byl mladý básník, o němž píše JiříLanda v Listech z Rakovníka v roce 1928 a na jehož pomníku na rakovnickém hřbitově čteme, že zemřel 8. července 1864 jako třiadvacetiletý ?

Nejvíce vzpomínek na něho zachovávala jeho sestřenice paní Marie Rohlová, majitelka hostince Na Hrádku.Rodiče Václava pocházeli z venkova, ale hned posvatbě se mladí manželé ujali vlády nad hostincem U Raka na hlavním rakovnickémnáměstí a v roce 1841 se jim narodil chlapec, jemuž dali na křtu jménoVáclav. Netušili, že sudičky mu daly do vínku nadání básnické podpořené hlavně matčiným znamenitým vypravěčským uměním, které oceňoval i tehdejší ředitel rakovnické obecné a měšťanské školy chlapecké Topinka.

Václav pak našel později zálibu hlavně v historii a romantickém čtení, stále častěji se vydával k rakovnickým branám na zbytky hradeb a poslouchal v chrámovém šeru vyzváněnízvonu Žebrák. Lákaly ho uličky ghetta a vše živilo jeho fantazii stejně jakokřivoklátské lesy a sedmiletýma očima dychtivě hltal atmosféru roku 1848 shlučným bubnováním a troubením gardy.

V roce 1852 začal chodit s nevalným prospěchem na rakovnickou reálku, nejvíce semu dařilo v přírodopise a češtině, četl pilně německy a učil se i italštině apolštině.V roce 1859 odchází na techniku do Prahy, ale více ho zasahuje ruch kolemgenerace almanachu Máj v čele s Nerudou a Hálkem, Václava však spíše okouzlilahlavně oprášená, znovuobjevená a doceněná Máchova poezie. Překládá z polštiny,píše do časopisu Lumír, stejně jako Mácha našel zálibu v divadle, vystupoval naochotnickém jevišti v Kněževsi i v rakovnické Besedě. Máchu napodobil i krátkouživotní poutí, když se vracel v roce 1864 z Prahy do Rakovníka, usedl na kozlíkke kočímu, promokl a po velikonočních svátcích se těžce roznemohl a po dvouměsících jeho mladý život podryly rychlé souchotiny.

Kam by se ubíralo básnické dílo chlapce, kterému smrt navlékla podobně koráleknejen jako Máchovi, ale i Hlaváčkovi či Wolkrovi ? Na to můžeme hledat odpověď vjeho tvorbě, kterou po jeho smrti najdeme hlavně v Almanachu českého studentstvaz roku 1869, kde bylo uveřejněno i osm básní rakovnického Máchy. Otištěné věcijsou vesměs lyrické a první z nich Noc připomíná svým názvem stejnojmennou báseňMáchovu. Na rozdíl od něj však na Kropáčka působí noc hlavně svým tichem amírem, po denním shonu uklidňuje a utěšuje.

" Ticho-ticho! svatý mír se rozlil v širé krajině-dřímá země-nemluvňátko nebesmodrém klíně." Jiné básně jsou však reflexí autorova světobolného nitra, opuštěnosti apesimismu, které ovlivňuje těžká nemoc, ale i touhy. Máchův " hluboký v srdci žal " si nese i on.

" Nezapláče žádný, žádný nad tím zvadlým srdcem mým,…sám si rány zaslzím. Hle, tam drtí skalin stěnu vody olověná tíž, vlna syčí, metá pěnu, klesá, klesáníž."

Podle jeho sestřenice nechodil po zábavách a netancoval, ale leckterým dívčímzrakům se student Kropáček se svýma modrýma a snivýma očima líbil, zamilovanápsaníčka dostával od Františky Staňkové, dcery rakovnického lékaře, ale Kropáčeksi myslel na jinou.Kdo byla ta dívka, jejíž pohled nazývá " tichounkým jezerem s celým nebem lásky " , dnes už nevíme. Václav však píše i o lásce oklamanéazrazené.

" Třeba strom jak mrtvola je, z jara přece pučí, duše sirá, oklamaná, ta senerozzvučí!"

Ve verších, ve kterých věří v sílu národa, jako by se ozývala i ozvěna známýchNerudových slov o člověku z křemene a národu z kvádrů z Písní kosmických.

" Naše vůle ze železa, naše rámě ze žuly, v srdce strach nám nezalézá, třeba lebnám rozpůlí."

Snad právě proto zařadila podobné básně do svého almanachu i básnická generacekolem Svatopluka Čecha a Kropáček se tak dostává do blízkosti jmen jako Sládek,Quis a Šolc. Stejně jako u Máchy pozorujeme v jeho básních znaky byronovsképoezie, světobol a subjektivismus, lásku k nespoutané přírodě a odpor protiútlaku. Vyniká hudebností formy, zní melodicky, a tak by se snad, nebýt jehotragické smrti, vyslovovalo jeho jméno v jedné řadě s našimi předními básníky zpoloviny 19. století. V roce 1871 zřídili Boleslav a Lidumil Trojanové, Jan Herold, Josef Čipera aknihkupec Fiala rakovnickému Máchovi na hřbitově pomník z výtěžku divadelníhopředstavení. Pomník, dílo sochaře V. Vašírovského, má podobu čtyřbokého jehlanuse zlatou lyrou a břečťanovým věncem na přední straně s údaji o autorovi a jižznámými verši " Nikdo rány nezarosí, sám si rány zaslzí " z básně V pusté
pláni. Citováno je však kupodivu nesprávně, poslední sloka zní doslovně :

"…rosy nedá žádný, žádný, sám si rány zaslzím ".

Odhalení pomníku jeho studentskými přáteli a rakovnickým děkanem FrantiškemŠtanglerem byl čin jistě chvályhodný, ale Kropáčkově tvorbě už taková péče,bohužel, věnována nebyla. Hodně lidí si po jeho smrti vzalo na památku nějakýrukopis a tím se jeho literární pozůstalost rozešla na různé strany. Jeho smrt i odhalení pomníku se obešlo i bez jakékoliv mediální odezvy, až v roce 1902načrtla v Rennerově Popisu politického a školního okresu rakovnického nástinjeho života a tvorby Dr. Kamila Spalová, a tak zřejmě zbavila něšťastnéhobásníka nezasloužené kletby téměř úplného zapomenutí.

AUTOR: MIROSLAV KOLOC